Recenze - Existuje vůbec v současnosti rozporuplnější kapela než britští Klaxons? Po oslavovaném i zatracovaném eposu nejslavnějšího neexistujícího žánru (nu-rave, vzpomínáte?) natočili desku, kterou jim nahrávací společnost odmítla vydat. A tak se do studia vrátili a pod taktovkou otce nu-metalu - producenta Rosse Robinsona - stvořili space-rockový mišmaš nazvaný Surfing The Void.
Když Klaxons před třemi lety přebírali prestižní cenu Mercury za nejlepší britské album roku 2007, prohlašovali, že vítěznou odměnu dvacet tisíc liber investují do vědeckého výzkumu telepatie. Na vtípky je užije; nakonec byli to oni sami, kdo do médií vypustil parodickou škatulku nu-rave. A pak s vážnou tváří tvrdili, že svoje hity Gravity's Rainbow a Atlantis To Interzone napsali podle „hitové kuchařky" - Manuálu popových anarchistů The KLF.
Právě při vědomí všech zlomyslností, které Klaxons v posledních čtyřech letech spáchali, lze jejich novinku Surfing The Void s klidem považovat za kolosální vtip, jen se podívejte na obal. Ale popravdě, přežít hodinu poslechu to moc neusnadní.
Extázi nahradilo vzývání menhirů
I o debutu Klaxons Myths of the Near Future bylo nakonec lepší si číst. Na revival divoké taneční kultury rave naroubovaný na indie kytary už dnes chtějí zapomenout i ti, kterým ve skříni ještě visí absurdně barevně přeplácaná trička, černé legíny a fosforeskující brýle. (O mp3 kapel Hadouken!, New Young Pony Club nebo Shitdisco se postará tlačítko F8.)
Sami Klaxons dávno přiznali, že jejich "nu-rave mem" byl spíš vtip z kategorie těch špatných. Jenže co teď s rozjetou kariérou? Jedno už hotové album označili šéfové z Polydoru za příliš experimentální, a tak se Jamie Reynolds a spol. zavřeli znovu do studia a vydali se na výlet do hájenství psychedelického rocku.
Čtěte také:
Klaxons: Pusť to víc nahlas, naštvi svoji matku
Mercury Prize získávají Klaxons, retrohudba budoucnosti
Desku prý inspiroval americký guru nového šamanismu Daniel Pinchbeck a rok 2012, ve kterém „se kolektivní vědomí světa přesune, zmizí všechny hranice a lidstvo se vrátí do lůna přírody", jak Klaxons prozradili v rozhovoru v NME.
Výsledek připomíná Muse vzývající menhiry ve Stonehenge pod vlivem LSD. Nebo ještě lépe: fiktivní hair-metalové bohy Spinal Tap z mockumentu režiséra Roba Reinera z poloviny 80. let, kteří se rozhodli natočit art-rockové album s Jeanem Michelem Jarré. Ani oni by ovšem nedokázali stvořit tak geniálně otřesný refrén jako „Ozvěny z jinosvětů proměňují horizonty do nekonečné přítomnosti", kterým kapela obdařila první singl Echoes.
Tady se Klaxons ještě můžou opřít o svůj cit pro chytlavý refrén (dalším příkladem jsou Twin Flames). Jenže všechny zárodky popového potenciálu nakonec pohřbí Ross Robinson (pracoval na deskách Korn, Sepultury nebo Limp Bizkit) pod hřmícími kytarami, slapovou basou a dunivými bicími.
Střídání nostalgií
Pořád je tu možnost, že Klaxons se pod salvami hřmících kytar a pseudo-mystických textů hurónsky jen nesmějí. Ale je to vlastně ta horší možnost, protože pak je jejich Surfing the Void možná upřímný, ale taky zoufalý pokus, jak oživit hudební psychedelii pro cynickou epochu, a Klaxons se ocitají ve stejné slepé uličce jako druhá deska MGMT nebo poslední The Verve.
Znamenalo by to jen to, že na nové desce nahradili jednu nostalgii druhou. Z pestrobarevné éry, v níž elektroničtí kutilové pod vlivem extáze radikalizovali pop, se přesunuli do sedmdesátých let, kdy měl rock patent na velká gesta. Obliba kapel z „nulté" dekády - jako jsou Muse, Biffy Clyro nebo The Darkness - stojí právě na nostalgii po této velké éře rocku, jehož představitelé se stylizovali do rolí znalce věčných pravd vesmíru.
Klaxons se na této iluzi rádi přiživují, když nabádají posluchače, aby desku poslouchali vícekrát a při maximálním soustředění, slibují že v tom balastu tuctového pomp-rocku je někde schována transcendence do vyššího stavu vědomí.
To už radši ti trpaslíci tancující mezi papundeklovými kopiemi Stonehenge, reproduktory na jedenáct a lepé ženy v leopardí kůži z filmu Hraje skupina Spinal Tap. Jako vtip o tom, že nejvíc trendy je nostalgie, jsou noví Klaxons zábavnější.
Klaxons: Surfing The Void. CD, 39 minut Vydala firma Polydor, 2010. V ČR distribuuje Universal.
