Kdo se tě ptal, co cítíš, nejsem tvůj terapeut, zpívá Katarzia. Konečně i naživo

Nora Třísková Nora Třísková
10. 8. 2022 12:00
„Na světle stojí ti, co se bojí vstoupit do tmy,“ otevírá zpěvačka Katarzia své páté album, které vydala vloni v prosinci a po pandemii jej nyní představuje na turné. Slovenská písničkářka se do tmy vstoupit nebojí. Citlivě pozoruje a zachycuje skryté emoce, obratně vykresluje každodenní realitu a skrze osobní příběhy se dotýká společenských problémů.

Tento měsíc vystoupí na trenčínském festivalu Grape nebo 17. srpna v barokním hospitálu Kuks, kde zahraje za doprovodu symfonického orchestru.

Album nazvané n5 klubovým zvukem a experimentální produkcí navazuje na předloňský Celibát, jen ještě víc rozpracovává jeho elektronický sound. Na vzniku se kromě autorky podíleli producenti Aid Kid a Oliver Torr, což je poslední vítěz ceny Vinyla, dále Katarziin dlouholetý spolupracovník Jonatán Pastirčák alias Isama Zing nebo hudebníci z undergroundové scény, kteří si říkají Ancestral Vision a Evil Medvěd.

Špička české elektronické alternativy dotváří kulisu textů, jež se smyslem pro detail popisují život generace Y. Po ní hudebnice pojmenovala už svůj debut. Pojem se týká lidí narozených po roce 1982. Katarzia, vlastním jménem Katarína Kubošiová, je o sedm let mladší.

Devět let po vydání je její prvotina stále silnou osobní zpovědí, se kterou se posluchač snadno ztotožní a rozpozná v ní známé situace. Naopak se proměnilo postavení autorky. "Od chvíle, kdy jsem se pomalu stala veřejnou osobou, za mnou začali chodit lidi a zasahovat do mých osobních hranic. Předpokládají, že mě znají, a dávají mi rady, které jsem nechtěla. Často se se mnou baví, jako bych byla malá holčička, a oni mi řeknou, jak to v tom životě chodí," popsala v pořadu Prostor X.

V textu písně Myslíš z nové desky oslovuje všechny, kdo jí udílejí nevyžádaná doporučení: "Myslíš, že mě znáš? Nechci slyšet ani slovo o tom / že za pár let budu vědět / co se sebou a co ze životem / Kdo se tě ptal, co cítíš? Nechci slyšet celou epopej / Dlouho tu stát nevydržím / Neházej to na mě / Já nejsem tvůj terapeut".

Dialog vede také v dalších skladbách, nejen s druhými. Rovněž se obrací k sobě a vnitřním pocitům, například v songu Smútok. "Mluvím se smutkem, který občas prožívám, a říkám mu, že ho chci trápit, aby už přestal," popisuje Katarzia.

Album obsahuje i textově úspornější písně, jejichž vyznění podtrhuje experimentální zvuk. Například v tracku nazvaném Smd se opakuje jen pár vět: "Ustlaná postel / Oblíbené plakáty / Mokré plavky / Každý den stejný / Zvonící budík / Obsazená koupelna". Vrstvený hudební podkres zdůrazňuje rutinu, ubíjející i uklidňující zároveň.

"Nedívej se na mě / Já nejsem tvůj terapeut,“ zpívá Katarzia v písni Myslíš. Foto: Jakub Červenka | Video: Slnko Records

Pěkný kus masa

Prosincovou deskou ale nerezonují pouze citlivé emoční obrazy. Katarzia zpívá také o společenských problémech, jako je nerovnost mezi muži a ženami. Feminismus často zmiňuje v rozhovorech. "Na základě zkušenosti z hudebního prostředí jsem napsala například píseň Telo. Všimla jsem si, že okolo hodně umělců ze starší generace, ale i z té naší, se motají děvčata a oni trochu zneužívají své postavení," uvažuje nad předposlední skladbou alba.

"Nechci je obviňovat z toho, že by dělali něco úplně nedovoleného, kontakt s nimi často iniciují právě děvčata. Ta jsou ale většinou o hodně mladší, možná i naivnější, a ve výsledku mi to přijde jako využívání lidí. Dost velká část dívek toho potom třeba lituje. Ti lidé jsou v nerovnocenné pozici, a proto mi to přijde nesprávné," dodává.

„Myslíš, že nemůžeme nic změnit, protože jsme jenom ženy?“ zpívá Katarzia.
„Myslíš, že nemůžeme nic změnit, protože jsme jenom ženy?“ zpívá Katarzia. | Foto: Iryna Drahun

Emancipaci žen a jejich postavení ve společnosti i milostných vztazích se věnovala už dřív. Například když si ve skladbě Princezná Lolita utahovala z očekávání, která jsou na dívky kladena. Nebo když se v tracku Bábiky sa vraždia ptala: "Myslíš, že nemůžeme nic změnit? / Myslíš, že nemůžeme nic změnit, protože jsme jenom ženy?".

Na jejích písních i tématech je také vidět, nakolik Katarzia reflektuje vlastní zkušenosti. "Sama na sobě vidím, jak moc jsem tolerovala sexismus," přiznala v podcastu Vysílač. "Pracovala jsem dřív většinou jenom s muži, přistupovala jsem na sexistický humor, i jsem ho iniciovala. Sexistické vzorce mnou byly prorostlé."

Přemýšlením nad proměnou přístupu k sobě i okolí Katarzia otevírá stále nepříliš obvyklá témata. Včetně krize mužství nebo emoční nedostupnosti ve vztazích.

"To, o čem je moje hudba, souvisí především s tím, v jakém prostředí a v jaké sociální bublině se pohybuji. Když jsem byla v Bratislavě, často jsem se potkávala s jazzovými muzikanty," vzpomíná rodačka z Nitry, která v Bratislavě studovala i začínala, než se před sedmi lety přestěhovala do Prahy. Zpočátku vystupovala jen s akustickou kytarou.

Stopy po tomto období jsou slyšet ještě na aranžmá jejího druhého alba Agnostika z roku 2016. "Po přestěhování do Prahy jsem byla v levicové komunitě a začala vnímat některé věci trochu jinak. Když jsem začala dělat hudbu s Jonatánem Pastirčákem a potom Oliverem Torrem, přivedli mě zase do jiných sociálních bublin," dodává.

Se slovenským producentem Pastirčákem pracovala na deskách Antigona i Celibát, kde už se objevil i Torr. Posun k experimentálnějšímu a klubovějšímu zvuku ale nijak nezasáhl do Katarziiných textů. Zůstávají všímavými popisy současné společnosti a mezilidských vztahů.

V songu Smútok se Katarzia obrací k sobě a vnitřním pocitům. Foto: Jakub Červenka | Video: Slnko Records

Emoce na parketu

Obsah sdělení, srozumitelný příběh a schopnost trefně pojmenovat situace teď v Katarziině hudbě vynikají novým způsobem. Na posledním albu n5 je její hlas často deformovaný a digitálně zkreslený, aby korespondoval s elektronickým doprovodem. Místy odosobněný zvuk efektu auto-tune podtrhuje citové vyznění. Slovům dodává naléhavost, nebo je naopak zahaluje do emočně distancovaného oparu.

Desku tak lze chápat jako "písničkářství" uzpůsobené pro klubový parket. Ještě více se vzdaluje dřívější akustické poloze.

Dojem podporují i letošní vystoupení. "Celibát jsme hráli divadelně, ale tyhle koncerty chtěl Oliver Torr dělat více klubově," popisuje zpěvačka aktuální podobu své show. "Celé vystoupení je teď klubovější, ale uprostřed vždycky zahraju dvě věci na kytaru, abychom narušili hutnou a intenzivní elektroniku, kterou hrají kluci, a lidé si mohli oddechnout."

Naživo kombinace funguje hladce - akustická část večera připomíná Katarziinu starší tvorbu, zatímco zbytek vystoupení rozvíjí její texty v nových zvukových souvislostech. Píseň Pravdu začíná nejdříve na kytaru, pozvolna se přidává elektronický šum s naléhavými beaty. Díky tomu plasticky vynikají různé emoční polohy, které odlišný doprovod dokáže zprostředkovat.

Z koncertu je zároveň cítit radost. Vrcholí, když zpěvačka ve skladbě Smútok sestoupí z pódia do davu a tančí mezi návštěvníky. Osvobozující moment nechává negativní pocity rozplynout v rytmickém pohybu.

V její tvorbě tak sice kytaru nahradil hudební software Ableton a syntezátory, prožitek ze sdílené zkušenosti ale zůstává. Katarzia vypráví příběhy dnešního světa a otevírá se publiku. Vytváří prostor, kde je možné přemýšlet i nad vlastními chybami a pocity, za které se stydíme.

Vytáčelo mě, když jsou někteří lidé názory církve omezováni a nedokážou žít svobodně, ze společnosti se cítím někdy bezmocná, říká zpěvačka Katarzia. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy