Recenze: Karel Gott na novém albu nežije v minulosti, oslavuje ženství ve všech podobách

Josef Vlček Josef Vlček
10. 6. 2018 19:30
Krátce předtím, než toto úterý vystoupí v pražské O2 areně, vydal Karel Gott nové album. Těžko obstojí ve srovnání s jeho blyštivými nahrávkami ze 70. let minulého století, přináší však úplně nové hodnoty.
Jsem příznivcem každodenní, často mravenčí a mnohdy neviditelné práce, říká Karel Gott v rozhovoru k novému albu.
Jsem příznivcem každodenní, často mravenčí a mnohdy neviditelné práce, říká Karel Gott v rozhovoru k novému albu. | Foto: Ondřej Pýcha

Nové album Karla Gotta nazvané Ta pravá obsahuje dvanáct písní. Jedenáct z nich jsou převzaté, pečlivě vybrané světové hity ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Potvrzuje to známý výrok kanadské zpěvačky Céline Dion, která si několikrát postěžovala, že pro majitele takzvaných velkých hlasů už dnes nikdo neumí napsat pořádnou píseň.

Paradoxní je, že nejlepší na Gottově novince je ta jediná původní - titulní song od písničkáře Marka Ztraceného. Ten napsal milostnou skladbu, která je v druhém plánu vyznáním lásky ke zpěvákovu publiku a hudbě. Nohavicovské "dokud se zpívá, ještě se neumřelo" se tu přetavuje v jemnější, přesto důrazné "nic nekončí, dokud se zpívá".

Respekt ke Ztraceného písni je o to větší, jak působí nadčasově. Své poselství skrze ni může důvěryhodně sdělovat umělec pomalu se blížící k osmdesátce, jako je osmasedmdesátiletý Gott, stejně jako třiatřicetiletý autor.

Tím, že ji produkce umístila na konec nahrávky, Ta pravá zpětně vrhá odraz na všechny předchozí písně a celku dává jasné poselství: "Mám hlavu stále v oblacích, to mi taky zůstalo, a co jsem si vysnil, až s tebou se mi stalo."

Většina Gottových přejatých písní na novém albu se pohybuje mezi popem, country a bílým soulem. Díky tomu má deska v mnoha momentech pro tento žánr typický, skoro hymnický obsah. Připomíná záběry z amerických filmů: nedělní bohoslužba v osamělém kostelíčku na jihu Spojených států. Obsah je ale až příliš světský. Tak jako v gospelovém, ale hříšně laděném Unchain My Heart od klasika tohoto přístupu Raye Charlese, kterou Gott zpívá jako Nedáš mi spát.

Středobodem jeho písní byla odjakživa žena a to se ani teď nezměnilo. Gott také ve vyšším věku neopomíná oslavovat ženství ve všech podobách. V Nedáš mi spát je stále přítomna touha, v Bez tebe mám v duši splín radost z naplněného vztahu, v Ta pravá štěstí z harmonického partnerského soužití.

Někdy je to jen o obdivu k ženské kráse, jako třeba ve svižné verzi menšího hitu Toma Jonese, kterou Gott v bohužel nepřesvědčivém siláckém hlasovém rejstříku prezentuje jako Zpívat dívce, kterou mám rád.

Na desce se dohromady podílelo devět textařů. Ne každý z nich zde má své špičkové dílo, ale všem dnešním autorům dávají lekci texty Eduarda Krečmara nebo brilantní verze slavného hitu Na sedm strun budu hrát od Zdeňka Borovce. Nejsou schouleny samy do sebe, nýbrž posluchače oslovují.

Ke Gottovi už od konce šedesátých let patří Vánoce. Za uplynulé půlstoletí natočil vánočních písní nejméně na tři plná alba. Bylo by s podivem, kdyby na této desce vánoční píseň chyběla.

Michal Prostějovský pro zpěváka přetextoval jednu ze skladeb německé skupiny Alphaville přesně v tom stylu, který se dnes v popu nosí - je to sice ve svém jádru vánoční píseň, ale samy Vánoce v ní nejsou vůbec zmíněny, takže posluchači nepřijde divné, když ji uslyší v kteroukoliv jinou část roku.

V kontextu celé nahrávky tak vzniká dráždivý paradox - přestože Gottův hudební žánr vychází z mixu černé a bílé americké duchovní hudby, také nejduchovnější písní je ta původem z Německa.

Pár výhrad by se samozřejmě našlo. Například hostující Dasha je opravdu jen sboristka. Perfektní zpěvačka, ale chybí jí to, co dělá hvězdy z mnohem horších vokalistek, osobnost. Díky tomu se z písně Sám Bůh ví stala jen nepřesvědčivá melodie, jako z nějakého průměrného muzikálu.

Karel Gott patří k lidem, kteří mají zajímavé názory. Tím víc je lákavé, když má v průvodním textu v bookletu okomentovat písně, které natočil. Bohužel místo toho se tam většinou dozvíme údaje, které autor "rozhovoru" nejspíš opsal z Wikipedie. Je to neautentické. Méně by asi bylo více.

Karel Gott: Ta pravá

Supraphon 2018

Není pochyb, že nové album těžko obstojí ve srovnání s Gottovými blyštivými nahrávkami ze sedmdesátých let, avšak přináší úplně nové hodnoty. Je to poctivý autoportrét člověka, který ani ve svém věku nerezignuje a místo stařecké zatrpklosti stále vychutnává krásy života. Nežije v minulosti, ale tady a teď. Přitom mu v zádech cítíme zkušenost a moudrost dosažených let.

Kdo si to z pozdní Gottovy tvorby dokáže vydolovat jako impuls pro vlastní život, kdo si bude spolu s Radůziným textem opakovat "Nesmíš to nikdy vzdát", nejspíš bude mít Tu pravou rád.

 

Právě se děje

Další zprávy