reklama
 
 

Recenze: Skupina Arctic Monkeys kvůli své nejlepší desce přišla o polovinu fanoušků

5. 6. 2018
Nové album britské skupiny Arctic Monkeys by klidně mohlo být považováno za sólovou nahrávku. Jestli na něm někdo spolupracoval, byl to frontman Alex Turner s Alexem Turnerem.

Popová rivalita mezi Spojenými státy a Velkou Británii už dávno neexistuje, ostatně všichni žijeme na internetu a hranice mezi národními státy se smazávají. Na počátku tisíciletí ale ještě existovaly, a když v zaplivaných newyorských klubech začaly burácet garážové kytarové sestavy jako The Strokes, Interpol nebo Yeah Yeah Yeahs, britští novináři museli reagovat. Kde ale sehnat kapelu, která by žezlo obrozeného a nového rokenrolu vrátila zpět na správnou stranu Atlantiku?

Chvíli se zdálo, že by to mohli být The Libertines a Pete Doherty, toho ale bulvár semlel podobně, jako pravidelně ničí třeba anglické fotbalové reprezentanty. Novináři a fanoušci lačnící po náhradě The Beatles nebo alespoň Oasis se tak nakonec z Londýna obrátili jinam - do "města oceli", "největší anglické vesnice", postindustriálního Sheffieldu.

A šlo to celkem rychle. Ještě v roce 2004 Arctic Monkeys, skupina střapatých zdejších teenagerů v čele s pouličním básníkem Alexem Turnerem, hrála v malých klubech. Dva roky nato, po vydání debutové desky Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, už byli hlavními hvězdami festivalu v Readingu a desetitisíce fanoušků zpívaly každé slovo jejich kulometně rychlých songů.

Arctic Monkeys, svého času držitelé rekordu za nejprodávanější britský albový debut, kupodivu vydrželi dlouho a nepropadli se do spirály skandálů. I po oslavovaném debutu dál vydávali dobře hodnocená alba a prakticky se neměnili. Ovšem měnil se okolní svět.

Dobře to ilustruje případ slavného britského časopisu NME. Ten se od počátku snažil mocně přiživovat "hype" kolem Arctic Monkeys a ještě v roce 2013 umístil jejich debut na 19. místo v žebříčku nejlepších alb všech dob.

Pak se ale kdysi vlivný magazín, vycházející už od počátku padesátých let, začal rozdávat zadarmo a nakonec letos v tištěné verzi úplně skončil. Zbyla jen internetová stránka a z revivalu garážových kytarovek, které měly kdysi spasit svět ovládaný elektronikou a hip hopem, nezůstalo skoro nic.

Zásadní kapely kytarového obrození z počátku milénia se buď staly parodií sebe sama (The Strokes), úplně opustily žánr (Yeah Yeah Yeahs), nebo se smířily s porážkou a začaly pokorně objíždět svět se vzpomínkovými koncerty na své první desky (Interpol). Paradox revivalu byl dotažen do absurdity. Jednoho vítěze ale tento příběh přece jenom má - a trochu překvapivě je jím frontman Arctic Monkeys Alex Turner.

Od začátku se tvářil, že mu v roli spasitele britského rocku není nejlíp. Docela výmluvná je stará společná fotografie mladého a nejistého Turnera s Jarvisem Cockerem, dalším rodákem ze Sheffieldu a bývalým frontmanem kapely Pulp. Oba vypadají, jako by se do své pozice dostali náhodou a chtějí se z ní co nejrychleji vyvléknout.

Cockerovi se to podařilo - Pulp neexistují a hudebník vyměnil roli frontmana za moderátora v rádiu, kurátora výstav a zpěváka, který si může dovolit cokoliv. Potvrdil to už loni výbornou sólovou deskou s klavíristou Chillym Gonzalesem.

Alex Turner jako by ho následoval. Aktuální album je sice podepsané jeho kapelou Arctic Monkeys, mohlo by ale klidně být považováno za sólovku. Sami členové tak prý o desce nazvané Tranquility Base Hotel & Casino ostatně od začátku přemýšleli.

Můžeme je klidně ignorovat: jestli na albu někdo spolupracoval, byl to Alex Turner s Alexem Turnerem - deska je jeden velký vnitřní monolog, který místy připomíná druhou kapitolu z Joyceova Odyssea. Místo pláže Sandymount v Dublinské zátoce se ale přesouváme do kasina na gentrifikovaném Měsíci.

Alex Turner se rozhodl k podobnému kroku, který provedl Paul McCartney před vydáním Sgt. Peppera - svoji kapelu úplně pohřbil a na jejích ostatcích vystavěl novou. O něčem podobném mluvil i Thom Yorke po vydání desky OK Computer. Tehdy prý rozpustil své Radiohead a vzápětí je znovu složil z týchž členů.

Alex Turner tento příklad následuje, zbytky Arctic Monkeys zadupal do země a přivedl je k novému životu - tentokrát už ale nejsou předním britským kytarovým exportem. Turner z Arctic Monkeys místo toho udělal barovou kapelu, která trochu ospale vyhrává na povrchu nově osídleného Měsíce.

Právě tam se odehrává děj desky Tranquility Base Hotel & Casino. Do hotelu a kasina se samozřejmě nehodí kytary - Turner místo toho usedl za klavír, z něhož udělal klíčový nástroj nového zvuku.

Videoklip k písni Four Out Of Five z nové desky vznikl převážně na hradě Howard v Yorkshiru. | Video: Domino Recording

Přesun na fiktivní Měsíc má reálný základ v opravdovém životě členů skupiny, kteří se už před vydáním předchozí desky AM z roku 2013 přesunuli do Los Angeles. Tehdy tuto změnu klimatu přetavili v album plné machistické rockové energie - na desce ostatně hostoval Josh Homme z Queens Of The Stone Age.

Teprve po několika letech v Los Angeles ale jako by muzikanti pochopili, co se opravdu vznáší v kalifornském zvuku. Chytili tu matérii a přeměnili ji v album, které teď fanoušky rozděluje na dva tábory.

Deska Tranquility Base Hotel & Casino nepřipomíná nic, co Arctic Monkeys dosud nahráli - samozřejmě na ní úplně absentuje mladická punková energie a člověk už si její zvuk neasociuje s levným pivem v plechovce a bílými teniskami značky Converse.

Nedostavil se ale ani testosteron z předchozího titulu AM. Album místo toho začíná šestiminutovou skladbou Star Treatment, která je uvozená krátkou zvukovou aluzí na swingové kapely a pokračuje úvodními verši. Ty asi nejlépe komentují změnu zvuku: "Chtěl jsem jenom být jedním z The Strokes / A podívejte, k čemu jste mě donutili / Teď stopuju s kufrem s vyšitým monogramem / Daleko od jakékoliv použitelné imaginární dálnice."

Jako by Alex Turner fanouškům i médiím vyčítal roli, do které ho postupně natlačili, a po více než patnácti letech našel odvahu strhnout masku. Nyní všem naplno do tváře říká, že není zachráncem rokenrolu.

Zbytek desky pomalu odtikává v duchu tohoto úlevného přiznání. Turner si konečně dělá, co chce, a v každé vteřině této výjimečné nahrávky je to slyšet. Nestará se, jestli budou někomu chybět kytarové riffy - místo nich je deska posetá spoustou rytmických pauz a mezer, které vyplňuje výrazná basa a naprosto zásadní klavír.

Také song American Sports pochází z nového alba Arctic Monkeys. | Video: Domino Recording

V jeho textech vždy prosvítaly mimořádně uvolněné pasáže a verše, teprve teď ale Turner rezignoval na snahu dostát své roli a naplňovat očekávatelné formy. Už zpívá jen o tom, co sám prožívá, co ho zajímá a co si představuje. Výsledkem je nálož prudce imaginativních obrazů a poetických sarkasmů, odkazů na filmy jako Blade Runner nebo Lola běží o život, případně termínů ze slovníku mediálního teoretika a autora vlivné knihy Ubavit se k smrti Neila Postmana.

Sice to trochu zavání ukazováním intelektuálního kapitálu, ani na vteřinu to ale nepůsobí trapně. Copak by takovou desku mohl natočit někdo, kdo neustále nenasává nové podněty a netouží je předávat dál?

Alexi Turnerovi je možné odpustit leccos - už za tu odvahu a samozřejmost, s jakou zahodil kytaru, usedl za piano a proměnil se z rockového idolu ve falešného Eltona Johna se sklony k filozofování.

V dokonale vystavěných písních, které připomínají melodický i verbální labyrint a kde se sloky smíchávají s refrény, nechává vyniknout svůj přidrzle ležérní hlasový projev. Ten se navíc plasticky ohýbá a okamžitě reaguje na cokoliv z textu písně.

Arctic Monkeys: Tranquility Base Hotel & Casino

Arctic Monkeys: Tranquility Base Hotel & Casino

2018 Domino Recording Company 2018

Turner se u toho občas tváří jako padouch z nějaké Policejní akademie, občas vypadá jako pochybovačný Štěpán Dedalus v koženkové bundě, jindy zase připomíná dealera kokainu, který přes den prodává noviny v trafice. Celou dobu samozřejmě stojí na ramenou gigantů - místy je elegantní a neodbytný jako zpěvák Scott Walker, jindy jeho kapela pulzuje podobně jako skupina Serge Gainsbourga, asi nejčastěji připomíná právě kolegu ze Sheffieldu Jarvise Cockera. Rozhodně ale působí dojmem, že něco důležitého ví a že pro posluchače by bylo výhodné ještě nějakou dobu nevolat vesmírné taxi a zůstat s ním sedět v lunárním kasinu.

Alex Turner umí člověka přitáhnout a donutit ho poslouchat, i když je u toho někdy trochu samolibý a otravný. Od smrti Davida Bowieho už je takových zpěváků jen málo.

autor: Jiří Špičák | 5. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama