reklama
 
 

Komentář Petra Viziny k osmdesátinám Karla Gotta: Hvězdy nepadají jen vzhůru

14. 7. 2019 8:00
Narodil jsem se do světa, v němž byl Karel Gott slavný. I teď, ve svých osmdesáti letech, Gott zůstává slavný, ač už já dávno nejsem mladý. Vše se mění, jen jeho hlas je stálicí této země.

Jeho písně jsem v době Husákova knedlíkového socialismu nesnášel a Karel Gott mi připadal jako příkladný oportunista. Později jsem ho sice poznal jako dobrosrdečného člověka, pohlceného vlastní prací a oddaného fanouškům, to však nevymazalo dojem z jeho hudby, který jsem si udělal v dospívání.

Oslavy jeho dnešních osmdesátin se nesou v konejšivé náladě Gottových písní, jejichž zprávou je většinou to, že je fajn "být mlád a mít rád". Není třeba kopírovat sentimentální obrázek "Franka Sinatry Východu" nebo "zlatého hlasu z Prahy", k jehož malbě zpěvák vždy znovu rád přidá pár vlastních tahů štětcem. Zároveň je laciné Gottovi okopávat kotníky za to, že se choval jako výjimečně talentovaný popový umělec, kterým bezpochyby vždy byl, nadevše toužící po úspěchu i uprostřed marasmu.

Dějiny Československa druhé poloviny 20. století vystavily Gotta, který především chtěl být milovaným pěvcem, zkouškám a pokušením, o jakých se nikdy ani nezdálo jeho vzorům - Franku Sinatrovi, Elvisi Presleymu, Tonymu Bennettovi nebo Royi Orbisonovi.

Následující řádky nevycházejí z osobní empatie vůči fenomenálnímu zpěvákovi v okamžiku jeho životního jubilea, spíše z přesvědčení, že vzestupy i morální dilemata Gottovy dlouhé kariéry jsou vzestupy i potížemi správné volby v naší nedávné historii - a že se z nich můžeme nejen o Gottovi, ale hlavně o nás jako společnosti dozvědět něco důležitého. A rovněž z přesvědčení, že v Česku se k seniorním popovým interpretům neumíme náležitě chovat. Zaslouží si víc než sérii duetů, z nichž profituje každý, kdo se vedle legendy postaví k mikrofonu, jen ne pěvecká legenda samotná.

Hřích v bílých kamaších

Když reportérka při nedávném bilančním rozhovoru pro německý magazín Die Zeit mluví se zpěvákem o jeho dlouhodobém úspěchu na německojazyčném trhu, zmíní jeho největší tamní hit, titulní píseň k animované Včelce Máje.

Karel Gott, jako vždy zdvořilý a způsobný, dodá, že je hrdý na šlágr, který spojuje generace. Přesto je znát, že by pro svůj životní příběh přece jen stál o jiný song, podobně jako je například Gottův oblíbený Sinatra nejčastěji spojován se svým životním vyznáním v písni My Way.

Najít takovou je ale těžké. Gott svůj nádherný tenor málokdy nechal vypovídat o sobě samotném něco osobnějšího, snad až na hříčku Michala Horáčka, text Už pohřbili mě stokrát. V něm zpěvák, už zamlada oceněný tituly národního a zasloužilého umělce, bere do hry výtku architekta Zdeňka Lukeše otištěnou před svým vystoupením na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru - tedy že nás bude reprezentovat "zombie". Tím Gott této urážce elegantně láme hrot.

Jinak ale nemá žádnou píseň, v níž by sám sebe, jako Sinatra, definoval; Gottovo "udělal jsem to po svém" lze pochopit z toho, co zpíval v nejsložitějších dobách kariéry, tedy za normalizace.

Toto je ukázka z televizního pořadu Umělci vlasti - Zpíváme pro republiku v okupačním roce 1968. Textař Jiří Štaidl a skladatel Karel Svoboda napsali Gottovi chytlavou Lady Carneval pro vystoupení v Riu de Janeiru. Podle legendy píseň vznikla zakrátko, při lahvi myslivce. Gott v ní zpívá o femme fatale, v textu je však překvapivě hlavní postavou hřích, který do zpěváka "vchází nepoznán / Tančí v bílých kamaších, je můj pán".

Na vysvětlenou mladším: myslivec byl tuzemskou nápodobou bylinného likéru, kamaše v textu pak něco na způsob dnešních legín, ovšem z kousavého úpletu. Vysvětlovat zbytek textu je patrně zbytečné, snad tu jde o dráždivé spojení hříchu a kamaší. Z televizního záznamu je pozoruhodná autenticita nejspíš málo nazkoušené písně, zároveň ale také Gottovo přirozené charisma a temperament.

Lady Carneval ve verzi z roku 1968. | Video: Supraphon

Sázkou na chytlavý hit s poněkud nejasným poselstvím začíná pro Gotta a spol. doba pookupační normalizace. V ní se zpěvák na západoněmeckém trhu naučí, že nemá být dalším Elvisem ani Rayem Charlesem; v obchodech i na pódiích svobodnějšího světa mají americké originály.

Doma v Československu začíná přituhovat, Gott a spol. roku 1971 zůstávají v krátké zkušební emigraci právě v západním Německu. Legenda praví, že prezident Gustáv Husák píše Gottovi do Hannoveru dopis, v němž zpěváka vybízí k beztrestnému návratu do Československa. Tak to uvádí spisovatel Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění - ovšem kromě posledního českého vydání, kde pasáže týkající se Gotta vypustil.

Trochu emigroval a "připodepsal"

Jiné podání téže legendy naopak zmiňuje dopis, který Husákovi poslal buď zpěvák s kapelou, či v jeho jménu vedoucí stranické organizace podniku Supraphon s tím, že Gott s kapelou stojí o to být občany ČSSR, ale v době utahujících se šroubů a honu na čarodějnice v československé kultuře žádají klid na práci.

Zatímco v Kunderově poznámce je cítit odpor k trivialitě poměrů, kde ztrátu paměti betonuje popularita popového zpěváka, pro Gottovo vzpomínání na tyto chvíle je typické mlhavé vyjádření pro server Aktuálně.cz z roku 2009. Jako by dávalo za pravdu Kunderovým myšlenkám o zapomnění dlouho poté, co byly napsány: "Potvrdil, že dopis psal, pak tvrdil opak, nakonec poznamenal, že se možná spíše připodepsal."

Tentýž šlágr Lady Carneval bude v Československé televizi roku 1977 už znít sebejistě. Bude mít pečlivě nacvičenou choreografii, početný orchestr na pódiu, ale bude celý odzpívaný a zahraný z playbacku.

Lidé na pódiu dělají, že hrají, a přitom otevírají ústa na prázdno. Lepší metaforu Československa za normalizace těžko najít, přestože ve své dokonalosti show na diváka působí uklidňujícím dojmem.

Lady Carneval ve verzi z roku 1977. | Video: Česká televize

Domů, kde vítr zpívá diviznám

Tento povážlivě osobní text k 80. narozeninám Karla Gotta vynechává tak důležité a cenné starší momenty Gottovy kariéry, jako je působení v divadlech Semafor či Apollo v 60. letech, z prostého důvodu - autor článku je nezažil.

Na rozdíl od toho okamžiku, kdy na sklonku socialismu v oficiálním tisku vychází fotografie z Gottova setkání s Milanem Hlavsou, lídrem perzekvované kapely Plastic People of the Universe, na cenách časopisu Melodie roku 1988. Nebo na rozdíl od hymny, kterou spolu z balkonu pražského Melantrichu zpívají 4. prosince 1989 davům dva Karlové, Gott s Krylem (ten druhý bude později namítat, že on nezpíval s Gottem, nýbrž Gott s ním).

Přesto se vraťme k době konfliktu, který listopadem 1989 nezmizel, jen zaplul pod povrch. Tedy k normalizaci, jejíž morální konflikty se s námi jako společností táhnou dodnes, a kdy si zpěvák s krásným hlasem, Die goldene Stimme aus Prag, vyjedná s mocí klid na práci doma v Československu i v zahraničí.

Po klidu touží také otřesená společnost, podle úspěchu stoického postoje "kávu si osladím a jinak nic" v Gottově dalším, skvěle napsaném hitu z roku 1972. Tedy: zbytečně neprovokuji, nemám, co tím získat, ale rozhodně mám co ztratit.

Gottovo Kávu si osladím z roku 1972. | Video: Supraphon

Co mohl získat a co naopak ztratil Karel Gott natočením dnes již pozapomenutého hudebního filmu Hvězda padá vzhůru z roku 1974, není z dnešního pohledu jasné. V režii zkušeného Ladislava Rychmana, autora Starců na chmelu či Dámy na kolejích, vzniká soudobá verze Tylova Strakonického dudáka.

Snímku těžko rozumět jinak než jako polemice s těmi, kdo po roce 1968 volí odchod do exilu. Film tak navazuje na samotný Gottův reálný příběh s krátkodobou emigrací.

Potíž je, jako vždy, v kontextu: snímek o lásce k domovu vzniká v režimu, jenž opuštění země vyčítá jako zradu dívky, matky a vlasti. "Za dveřma na mě čeká celej svět - a co na mě čeká tady?" rozkřičí se Švanda na svou dívku, kterou hraje Jitka Molavcová.

Lež je zjevná nejpozději ve scéně, kdy Švanda při návratu švihácky přeskočí obyčejnou závoru, jaké bývají při vjezdu do lesa. Jenže ve stejné době normalizační Československo posouvalo monstrózní železnou oponu dokonce ještě hlouběji do vnitrozemí, pohraničí bylo prošpikované donašeči a v ničem nepřipomínalo ten malebný filmový kraj. Spíš slepou cestu přetnutou ostnatými dráty.

Gottovo Domů k nám z Rychmanova filmu Hvězda padá vzhůru z roku 1974. | Video: Národní filmový archiv

Šrámy a zlatý hlas

Rychmanův film začíná scénou, v němž sudičky určují zpěvákův osud a dávají mu do vínku talent. Dnes již víme, že Karel Gott od sudiček dostal spolu s obrovským talentem také neuvěřitelně dlouhou a úspěšnou kariéru, obdivuhodnou pracovitost. A konečně i to, že si přes svoji - v Česku s nikým nesrovnatelnou - popularitu zachoval dobrotivý charakter.

Plyne z povahy věci, že zpěvák, který chce svými písněmi celý život šířit dobrou náladu, se ve vzpomínkách nerad vrací k tak tristním dobám, jako byla normalizace v ČSSR, a že raději představuje vypulírovanou, zábavnou a nekonfliktní verzi života.

Konečně od toho popoví zpěváci na světě jsou, aby šířili dobrou náladu. Ale také platí, že s životními šrámy je lidský osud reálnější.

Aktivní interpreti s tak dlouhou a pozoruhodnou kariérou natáčejí desky, které jsou něčím na způsob životopisu. Gottův oblíbenec, dnes již nežijící americký soulový zpěvák Bobby Womack, tak po sobě zanechal fenomenální album Nejstatečnější muž ve vesmíru, natočené společně s o dvě generace mladším Damonem Albarnem. Countryové divě a herečce Lorettě Lynnové zase poklonu složili mladší autoři v podobě alba písniček nazvaného Horníkova dcera.

Dávám ke zvážení, jak by se mělo jmenovat album, které by vystihlo fenomenální kariéru Karla Gotta.

Životní šrámy by Gottův lesk nijak nepoškodily. Není totiž pravda, že hvězdy padají jen vzhůru.

Bushidova 11 let stará skladba s Karlem Gottem Für immer jung. | Video: Bushido

autor: Petr Vizina | 14. 7. 2019 8:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama