Recenze - S druhým albem All The Lost Souls se ukazuje, že úspěch Jamese Blunta byla spíš hodně šťastná náhoda. Ani debut nepřinesl žádná zásadní hudební ani textová poselství, ale svět rozpolcený válkou v Iráku vděčně přijal bývalého vojáka s bezelstným kukučem, který své balady skládal na vartě.
Zpíval Britům na cestu k volebním místnostem a občané země ohrožované terorismem, váhající mezi útěkem od problému a nejistým vojenským řešením, nakonec zvolili takto: Blaira a Blunta.
Od těch časů se kapitán ve výslužbě o světě i o sobě hodně poučil. Jako celebritě už mu na světě není tak smutno, ale záhy pochopil, že je výnosné pokračovat ve hře na zhudebněnou červenou knihovnu. Ale doba je rychlá a publikum nevděčné, a co zafungovalo napoprvé, nelze mechanicky napodobovat dokola.
Jenže problém je ještě jinde. I když hru na něžného muže se srdcem na dlani přijmeme, pořád tu něco nesedí - neodbytný pocit, že James ji s námi nehraje fér nebo aspoň věrohodněji. The Guardian ostatně poznamenává: Jak věřit nevinné oči štěněte někomu, kdo plní stránky bulváru nevázanými románky a bohémskými výstřelky?
"Když stejně rozechvělým plačtivým hlasem zpívá o zabití člověka a později tím samým hlasem o felaci, dosáhne toho, že nakonec v obou případech působí nevěrohodně," dodává Guardian. "Nakonec se mu podaří vás přesvědčit, že nebude-li orál, rozpláče se."
Kdosi na diskusním fóru Rolling Stone přirovnal Blunta k produkci stanice Hallmark a je to přesné. Stejně jako v romancích o vzedmutých osudech a láskách, i tady je složitost světa a vztahů zploštěná a nacpaná do mnohokrát ozkoušené formule, to vše na ucházející technické a profesionální úrovni.
Jako by Blunt neudělal nic jiného, než že vzal všechny úspěšné motivy z debutu (Rozchod ve stínu smrti, Kosovo) a mechanicky je převedl na druhou desku. Ani to by nemuselo být nic špatného; kdyby je jen nerozmělňoval.
A možná by všechen ten sladkobolný a plačtivý pop-rock tolik netahal za uši, kdyby se nesnažil přesvědčit všechny o svém rozedraném srdci. Jako voják jejího Veličenstva by měl vědět, že čelní útok často znamená jen ztráty.
A Blunt chvílemi zní tak afektovaně, jako by se o svém světabolu snažil v první řadě přesvědčit sám sebe. Hallmark ještě není jihoamerická TV Romantica, na to se jeho plakátovité balady přece jen snaží udržovat aspoň minimálně důvěryhodný výraz.
Jeho činnost ale pořád nese zřetelné známky velmi dobré studiové práce i produkce. Má i neodpíratelné pěvecké kvality; jen kdyby s hlasem pracoval o něco méně obhrouble a vypočítavě.
Těžko mu upírat i jistou dávku skladatelského talentu - s vydatnou pomocí umanutosti rozhlasových dramaturgů zase nějaký ten hit vytěží. Kromě pilotního singlu 1973 si lze jako štiku éteru představit Give Me Some Love nebo One Of The Brightest Stars.
Zároveň je jasné, že You Are Beautiful se opakovat nebude. Stejně jako se bude velmi těžko napodobovat čtrnáctimilioný prodej debutu Back To Bedlam, i když se album právě vyhouplo na vrchol britské hitparády.
Blunt si zvolil cestu na první pohled méně obtížnou. Nějaký čas ještě může surfovat na vlně zájmu, který teď přitahuje divokým milostným životem. Ale čím dál víc se bude dusit ve vězení, které si sám připravil.
Pokud někdo vnímal druhou desku jako souboj, vydá-li se opravdovou cestou písničkáře, nebo upadne do průměru a časem se stane jen dobovou postavičkou, je výsledek jasný.
Natočil solidní, kýčem i profesionalitou prodchnutou desku, jakých tu bylo a bude hodně. All The Lost Souls může urazit i nadchnout a své publikum si jistě najde. Ale šanci překročit stín Blunt promarnil.
Přebal desky je vlastně víc než příznačný. Bluntův portrét složený z desítek malých fotek s neplánovanou ironií vypovídá hodně o jeho přístupu. Tak moc se snaží být pro každého, až se sám sobě ztrácí...
James Blunt: All The Lost Souls. CD, 38 minut, Warner Music 2007.
