Recenze - O torontských Broken Social Scene se nedá mluvit jako o kapele, spíše je to hudební kolektiv spřátelených muzikantů, kteří ctí stejnou estetiku a příležitostně se potkávají v různých projektech. Chapadla jejich vlivu se v minulé dekádě rozrostla po celé kanadské indie-rockové scéně a návrat na společné desce po pěti letech je tak malá událost.
Album Forgivness Rock Record připomíná setkání spolužáků po letech. Někteří spolu hrají v bočních projektech, založili vlastní kapely - nebo jako Leslie Feist vyrazili na úspěšnou sólovou dráhu. Když ale generálové Brendan Canning a Kevin Drew zavelí, všichni se vrací zpět do jedné bojové formace.
Sestava Broken Social Scene se může pochlubit klanovou či teritoriální loajalitou, která je v populární hudbě běžná snad jen u hiphopových gangů. Nefalšovaná indierocková mafie natočila čtvrtou řadovou desku v devítičlenném jádru, ale počet muzikantů, kteří si na desce zahráli, překročil dohromady třicítku.
Kdo by ale čekal schizofrenní a rozháranou nahrávku, mýlil by se. Forgivness Rock Record čerpá z talentu všech zúčastněných jednotlivců, skutečně fantastické věci se ale dějí teprve ve chvíli, kdy se jejich síly znásobí. Jako třeba v skladbě o přátelství Sentimental-X's, kde se vůbec poprvé potkávají tři písničkářky Amy Millan, Emily Haines a Leslie Feist.
Znásobené síly
Broken Social Scene vždy těžili z napětí mezi intimitou a bombastičností. Úvodní World Sick a předposlední Water In Hell jsou stadionová hymny, za které by se nemuseli stydět ani jejich národní kolegové Arcade Fire. Oproti tomu Sweetest Kill v druhé polovině desky je křehká balada, ve které zasněné vokály Kevina Drewa levitují nad rozmazanými kytarami.
All To All má asi nejblíže k svůdnému indie popu šmrncnutému tanečním rytmem. Tedy přesně takovému, který udělal hvězdu z Leslie Feist, jejíž poslední album Reminder z roku 2007 se prodalo v milionovém nákladu.
Feist - která ovšem zmíněnou píseň nezpívá a na desce se vlastně objevuje jen v refrénech - dokázala díky hitu 1234 (Top 10 v Británii i v Americe) překročit hranici mezi indie scénou a mainstreamem. Její úspěšná deska nakonec vyšla na velké značce Universal Music, čímž se technicky vydělila ze škatulky independent. Ta se ale už dávno nechápe tak úzce.
Záhada jménem indie-rock
Indie rock je velmi prazvláštní kategorie, kterou všichni používají, ale nikdo moc přesně neví, co znamená. Kapely, které se k ní hlásí, se už několik let nedefinují prostým odmítáním velkých nahrávacích společností.
Jedny z ikon scény Death Cab For Cutie dobyli před dvěma lety číslo jedna amerického žebříčku s albem vydaným pod křídly nadnárodního giganta Warner Music. Jiní - jako třeba Vampire Weekend vítězící v albovém žebříčku letos v lednu - si hýčkají svoji nezávislost na britské značce XL.
Ani z hudebního hlediska to není o moc jednodušší. Do indie škatulky bývají řazeni i dancepunkoví LCD Soundsystem, Dirty Projectors se zase na své poslední desce shlédli v r'n'b rytmech.
Řešení indie-rockové záhady nakonec spočívá spíš v detailním pohledu na jeho konzumenty. Jak před třemi lety upozornili publicisté Sasha Frere-Jones v článku pro New Yorker a následně Carl Wilson pro Slate.com, konzumace indie-rocku slouží jeho fanouškům jako přihlášení se k určité společenské vrstvě. Kapely i jejich fanoušci pochází většinou z liberální bělošské vyšší střední třídy a navštěvovali umělecky zaměřené vysoké školy.
Jejich vkus je elitářský a souvisí s identitou jejich společenské třídy, která přitom odmítá extrémy (černou hudbu, tvrdý rock, taneční hudba). Tento elitismus se odráží i v médiích, jež tradičně indie rockové kapely oslavují. Nakonec i hudební novináři vesměs k této společenské vrstvě patří (nebo by alespoň patřit chtěli).
Indie rock navíc těží z demografického posunu ve společnosti, jenž otevřel velký nový prostor mezi náctiletými konzumenty žebříčkového popu a usedlými nostalgiky se zakonzervovaným vkusem. Zprůměrovaný posluchač indie rocku má dobré vzdělání, vydělává slušné peníze, je ve věku mezi dvaceti a třiceti lety, ještě nezaložil rodinu a může se proto naplno věnovat svým koníčkům.
A tak podle zmíněných publicistů konzumuje hudbu, v níž náctiletou rebelii vystřídala nostalgii po dětství a úzkost z budoucnosti se investuje do hudebního konzervativismu. Ten je přitom maskován za nadšené trendařství, které se ovšem omezuje spíš na oscilování mezi podobnými kapelami.
Nikomu se neomlouváme
Právě tento kytarový tradicionalismus mnoha kritikům vadí. Je skutečností, že indie rock v posledních letech nabral na síle a v současnosti má velký komerční potenciál; dokonce se mluví i o tom, že indie už není alternativa k mainstreamu, ale nový mainstream pro chytré. Málokterá kapela byla ale ochotná využít této popularity k tomu, aby natočila skutečně revoluční nahrávku, jež by žánr někam posunula.
Těžko však právě Broken Social Scene obviňovat z hry na jistotu, hrají už jedenáct let a za své nahrávky pravidelně sbírají kanadské ceny Juno Award v kategoriích alternativních alb. Letos si ji odnesla kapela jejich členky Emily Haines Metric za album Fantasies, další člen BSS Charles Spearin zvítězil v kategorii nejlepšího současného jazzu.
Torontský klan je na své nové desce zvukově vynalézavější a zároveň písničkářsky „průzračnější" (o produkci se postaral John McEntire z Tortoise a The Sea and Cake). A ačkoliv název slibuje něco jiného, Forgivness Rock Record rozhodně není album, na kterém by se Brendan Canning a Kevin Drew ze své fascinace jednoduchými melodiemi obalenými do barokních ornamentů někomu omlouvali.
Broken Social Scene natočili třetí velmi povedené album v řadě; revoluci v indie rocku ale bude muset udělat někdo jiný.
