Zpěvačce Alyndě Segarraové je zdrženlivost cizí. "Jsme Američané, ale toto je hudba odboje!" vzkřikne, sotva vkročí na pódium festivalu Colours of Ostrava. A hned ukazuje záda, džínovou bundu se zaťatou pěstí držící portorikánskou vlajku.
Žádné ahoj Ostravo, jak se máte, následující píseň je o lásce. Kdepak: skupina Segarraové nazvaná Hurray for the Riff Raff je ve válce, a tak ani v Ostravě nemarnila čas. Během čtvrtečního hodinového setu udělala silný dojem, a vůbec ne proto, že jako stovky současných amerických kapel kritizuje tamní vládu.
Jde o to, že vzrůstem drobnou zpěvačku Segarraovou by si člověk nespletl. Dvaatřicetiletá rodačka z newyorského Bronxu má hispánské kořeny a přesvědčivě podává, z jaké kultury vzešla, jak vidí svět, jak se cítí v současné Americe. Co víc: člověk to díky ní dovede snad alespoň náznakem pocítit.
Segarraová má za sebou rebelské dospívání mezi portorikánskými přistěhovalci, dobrodružné mládí, kdy v sedmnácti vynechala maturitní ples a místo toho se nechala rozvážet vlaky do náhodných koutů Ameriky, a nakonec zkušenost z New Orleans, kde začínala zpíváním po ulicích.
I kdyby člověk nerozuměl slovům, vnímá emoce: když vidí, jak Segarraová při zpěvu namáhá celé tělo, hlasitě dupe, skáče, prudce škube hlavou, mává potetovanýma rukama. Jak má tvář zamračenou, pěsti zaťaté, oči věčně přimhouřené, někdy šíleně vyvalené.
Jdou z ní pocity jako nespokojenost, urputná snaha, námaha, zklamání, ztracenost, ta holka nemá klid. Když Segarraová svým lehce přidrzlým, co do výslovnosti ležérním altovým hlasem zpívá, jaký je pro ni život boj, mimika jejího těla s tím koresponduje. Silně vše prožívá, a to se v dobrém propisuje do jejích songů. Působí autenticky, zapáleně, a lidé na to reagují. Ve čtvrtek šla ze Segarraové v některých chvílích podobná energie jako ze začínající Patti Smith.
Příklad za všechny: song Pa’lante, nazvaný podle novin vydávaných v 60. a 70. letech portorikánskou aktivistickou skupinou. "Chci jen chodit do práce, vracet se domů / A něco znamenat / Chci světu dokázat, že něco umím / A něco znamenat / Chci se jen zamilovat / Nezvrzat to, a něco cítit," zpívala Segarraová. Nejobyčejnější možný song o nejobyčejnějších věcech, přesto silný: text, s nímž by se dokázal ztotožnit každý, kdo kdy přijel do Ameriky a zkusil se tam prosadit.
Segarraová umí říct, co chce, o co jí jde, mluví na rovinu, jednoduše, většinou bez metafor nebo komplikovaných obrazů.
Kdyby měl člověk shrnout, co slyšel během čtvrtečního koncertu? Amerika není bílá, vždy to byl "tavící kotlík", země migrantů, a teď je nejvyšší čas zastat se každého, kdo je černý, hnědý, gay, bez peněz nebo domova, v jakémkoli smyslu utlačovaný a ohrožovaný. Vyrůstali jsme s tím, že jsme v tom všichni společně, a teď je šance tyto ideály uplatnit. Nesmíme se vzdát, nejsou žádní my a oni, nenecháme se rozdělit. Barva pleti, peníze ani společenské zázemí nesmí rozhodovat.
Že jsou to fráze? Pro Alyndu Segarraovou ne: na Colours dělala dojem, že pro ni a lidi v jejím okruhu jsou to věty na život a na smrt.
Pozoruhodné bylo sledovat, jak se proměnila její kapela Hurray for the Riff Raff. Kdo pamatuje čtyři roky staré album Small Town Heroes, vybaví si pestrou muziku vycházející z blues, folku, jazzu, dokonce bluegrassu, "všech amerických žánrů". Dokonce měli prominentního houslistu.
Od té doby ale Segarraová, sama obstojná kytaristka, vyměnila spoluhráče a v Ostravě ze staré desky nezařadili jedinou věc: tři čtvrtiny repertoáru tvořily skladby z loňského alba The Navigator. Byly to rockové písně s až punkovou energií, odkazující do různých dekád americké hudby, s občasnými latinskoamerickými rytmy a názvuky afrokubánské hudby nebo stylů jako tex-mex, což je muzika texasko-mexického pohraničí.
Na klávesistce Saře Goldstonové by člověk nepoznal, že má doktorát z muzikologie: obyčejně doprovázela, často s nastavenou barvou Hammondových varhan, a ze syntezátoru Prophet někdy pouštěla výrazné samply připomínající 80. léta.
Hurray for the Riff Raff
Drive Stage, Colours of Ostrava, 19. července
Největší pozornost ovšem vzbuzoval kytarista Jordan Hyde, takřka po celý večer hrající na nástroj typu Telecaster: k harmoniím, spoustě rychlých výplní a sólům někdy také pomáhal budovat atmosféru kresbou zvuku, třeba v písni Kids Who Die postavené na basovém bubnu a silné ozvěně kytary.
Na závěr ostravského koncertu kapela zařadila Dancing in the Dark, převzatý hit z 80. let od Bruce Springsteena, "jediného bosse, kterého uznávám", jak Segarraová říkává v narážce na Springsteenovu přezdívku. V tu chvíli začala nezdolná zpěvačka kopírovat Springsteenovy taneční pohyby, podobně se kroutit v bocích, gestikulovat: nešlo si ji v tu chvíli nepředstavit jako malé portorikánské dítě, které ta píseň fascinovala v dětství. Dokonce byla i oblečená jako Springsteen, ten někdejší hlas amerického "pracujícího lidu".
Stane se jednou Alynda Segarraová někým podobným pro Hispánce? Dnes jich v USA žije okolo šedesáti milionů, tvoří druhou nejpočetnější menšinu obyvatel po Mexičanech a jejich vliv bude v následujících dekádách posilovat. Možná jsou Hurray for the Riff Raff předvojem hispánských kapel a zpěváků, kteří čekají na svou velkou chvíli. Rozhodně pozoruhodný objev.
