Běží lesem z kopce dolů, vyhýbá se stromům, přeskakuje větve. Utíká, jak rychle jen může, nikdo ji ale nepronásleduje. Běží jen pro radost a vzrušení z rychlosti. Rosalía takto sice popisuje první vzpomínku z dětství, obraz by však mohl posloužit i jako metafora její kariéry.
"Jsem to já, měním se / jako motýl, měním se," rapuje na novém albu v úvodní písni Saoko do agresivního beatu v rytmu reggaetonu. "Popírám sama sebe, měním se / Jsem všechno, měním se," dodává. Právě neustávající vývoj je jedním ze stěžejních témat její nedávno vydané desky Motomami.
Název vysvětluje trochu tajuplně, jako údajný druh energie. Zároveň se tak jmenuje produkční společnost vedená její matkou a sestrou. "Každý může být Motomami nebo Motopapi," rozlišuje ženskou a mužskou verzi této síly. "Je to pocit, kterým vnímáš svět kolem sebe. A také to znamená, že všechno, co zrovna máš, využiješ na maximum," řekla magazínu Billboard, čímž mimoděk popsala i tvůrčí proces, který stál za vznikem nahrávky.
Rosalia Vila Tobella, jak zní celé jméno devětadvacetileté umělkyně, vyrostla v hornatém předměstí východně od Barcelony. Oblast geograficky spadá do Katalánska, historicky do ní ale směřuje mnoho migrantů z Andalusie, s nimiž přišlo také flamenco. To má kořeny v 18. století a skládá se ze zpěvu, hry na kytaru a tance. Původně jde o umělecký výraz Romů, kteří se na území Španělska dostali z Indie přes Pákistán, hudba tudíž nese indické i arabské prvky.
Žánr pohltil barcelonskou rodačku Rosalíu už jako třináctiletou, načež jej začala zpívat po restauracích a svatbách. Flamenco dodnes představuje její nejsilnější inspiraci, zdaleka už však ne jedinou. Na aktuální nahrávce je zřetelné především v rytmických konturách, dramatických zvratech a expresivní technice zpěvu.
Svůj temperament Rosalía stále více odívá do zvuků experimentálního nebo hyper popu a výrazem se víc blíží současným hudebním celebritám typu Charli XCX, Grimes nebo FKA twigs. Na Motomami španělskou kulturu zastiňuje ta populární. Album z velké části hraje reggaetonem, latinskoamerickou taneční hudbou, jež dokáže rozhýbat boky i hitparády.
Žánr, který před pěti lety zpopularizoval globální hit Despacito, pro Rosalíu znamenal první průniky do mainstreamu. Písně, v nichž hostovala reggaetonovému zpěvákovi J Balvinovi nebo Portorikánci Bad Bunnymu, mají na serveru YouTube víc přehrání než její největší hit Malamente - však Bad Bunny byl poslední dva roky celosvětově nejstreamovanějším interpretem na Spotify.
Zůstali jsme sami
O skrytém talentu z Barcelony se šuškalo už před pěti lety, kdy vydala debut nazvaný Los Ángeles. Jeho prostřednictvím Rosalía generaci odkojené internetem objevila půvab tradičního žánru. Jen za doprovodu akustické kytary přednesla jedenáct flamencových nápěvů o smrti.
S kytaristou a producentem Raülem Refreem je přetavili do svébytných písní a stovky let starým melodiím vtiskli nový výraz. Akrobatické vibrato nechali vyniknout v syrových aranžmá a dramatické kytaře - jenže nešlo pouze o recyklaci folkloru. Chtěli mu vzdát poklonu a ukázat, že funguje také v digitální době.
Stovky let zpívané a vyprávěné texty nesou tak univerzální emoce, že posluchače osloví i navzdory jazykové bariéře. Například píseň Nos quedamos solitos několika slovy popisuje, jak jeden bratr ve dvě ráno probudí druhého, aby mu řekl, že jim zemřela matka. "Zůstali jsme sami," zpívá v závěru Rosalía.
Zájem o flamenco z její strany není vůbec povrchní. Díky výbornému prospěchu a doporučením přestoupila v 21 letech na hudební fakultu v Barceloně, která v oboru flamenco přijímá jen jednoho uchazeče ročně. Jako téma si vybrala spojení tohoto žánru se současnými městskými vlivy a následující album El mal querer z listopadu 2018 pojala coby svou bakalářskou práci. Kromě výborné známky za ni dostala šest sošek Latin Grammy a jednu celosvětovou Grammy v kategorii nejlepší latinskoamerické nebo alternativní album roku.
Jestliže ústředním tématem první desky byla smrt, tu druhou Rosalía zkomponovala dle okcitánského rukopisu neznámého autora ze 13. století o dívce Flamence. Názvy 11 kapitol odpovídají tracklistu, jde o příběh ženy, již manžel ze žárlivosti uzamkl ve věži. El mal querer by se dalo přeložit jako zhoubná touha. Rosalía dokáže prastaré motivy překládat do současnosti, aniž by ztratily naléhavost.
Ženskost je jedním z jejích ústředních témat, ženská síla dominuje i pódiím, na nichž dnes Rosalía zpívá obklopená tanečnicemi - zatímco v začátcích na koncertech seděla na židli, dnes se s dalšími tanečníky podílí na výpravné show a střídá převleky. Před třemi lety ji takhle v pozdních večerních hodinách zažili i návštěvníci Colours of Ostrava. Do nedávného klipu Saoko rovnou přizvala motorkářský gang akrobatek. Je zřejmé, že žádná z těchto žen by se do věže zamknout nenechala.
Prolnutí světů
Na debutu uhranula recenzenty i posluchače silou a dynamikou svého hlasu. Přesto se Rosalía rozhodla vykročit za hranu úspěchu a začala experimentovat se současnými zvuky či efekty, například v podobě studiové ladičky auto-tune, která na desce Motomami výjimečný hlas ohýbá do netušených poloh a barev.
Hudba už takové situace pamatuje - podobnou cestou prošla například anglická zpěvačka Amy Winehouse, když na začátku milénia odhalila generaci tehdejších dvacátníků kouzlo jazzu, rhythm-and-blues a soulu. Tehdy šlo o obstarožní žánry mimo zorné pole nahrávacích společností, Winehouse z nich ale vykřesala novou energii a začala na ně roubovat moderní prvky. Ke konci kariéry experimentovala s hip hopem, tragicky však zemřela v 27 letech a proměnu už nestihla završit.
Rosalía je mnohem nepravděpodobnější hvězdou. Její inspirace sahá hlouběji, navíc zpívá téměř výhradně španělsky. Z perspektivy globálního mainstreamu je flamenco exotickou relikvií s kořeny kdesi na periferii. Přesto se Rosalíi podařilo tyto světy prolnout. Na nové desce pokračuje v rozletu do všech stran. S radostí se nechává unést zvukem alternativního popu a písňovou strukturu stále více rozpouští do abstraktních tvarů.
Na třetí desce je odvážnější, svobodnější, ale také zábavnější. Poprvé pracuje s humorem. Singl Chicken Teriyaki s naprosto banálním textem působí jako zacyklená videosekvence z TikToku. Zpěvačka ho napsala a z velké části i nahrála v pokoji newyorského hotelu Mercer, přičemž tahle bezprostřednost je slyšet. Vznikl perkusivní song plný silných hesel, která se rychle zažerou pod kůži.
V úvodní Saoko vzdává hold pětačtyřicetiletému portorickému raperovi a zpěvákovi jménem Daddy Yankee, přezdívanému průkopník či král reggaetonu. Hlavní linku vysamplovala z jeho stejnojmenného singlu, i tuhle "hru" ale Rosalía chápe jako součást širšího konceptu. "Od chvíle, kdy lidi začali tvořit, začali také samplovat," řekla deníku New York Times. "Jdou od jedné myšlenky k druhé. Když vidím, jak na základě Velázquezova obrazu vytvořil Francis Bacon jinou malbu, vzpomenu si na samplování."
Nahrávka Motomami může místy působit nesoustředěně, například titulní song zní jako vykloubená dětská říkanka. Píseň Hentai zase zpěvačka pojala coby svou představu balady, která by mohla zaznít ve filmové disneyovce. Jako kontrapunkt něžné hudbě nicméně postavila lascivní text po vzoru japonského erotického komiksu.
Své třetí album popisuje jako autoportrét, reflexi slávy, která ji v posledních letech provází. A na rozdíl od většiny slavných Rosalía bezelstně přiznává, že si to užívá. Na obal se v motorkářské helmě nechala vyfotit nahá, snad aby zdůraznila upřímnost. Při poslechu ale před očima pořád vyvstává obraz holky pádící lesem. Jen tak z radosti a vzrušení ze všeho, co se míhá kolem.
Album
Rosalía: Motomami
Columbia Records 2022
