"Kromě toho mám tři děti. Než se v sedm vzbudily, byla to cenná doba, kdy jsem mohl nerušeně pracovat," popisuje měsíce, kdy pracoval na triu nazvaném Side-Eye.
Proměnlivou sestavu mladých muzikantů Pat Metheny představí toto úterý 26. dubna v Sono Centru, kam přijíždí na pozvání brněnského Jazzfestu, a tři dny nato v pražském Divadle Hybernia. Bude to jeho desáté a jedenácté vystoupení v Česku, kde poprvé účinkoval na jaře 1993.
Dnes se vrací jako jeden z nejznámějších žijících kytaristů. Držitel 20 cen Grammy, jenž celosvětově prodal přes 20 milionů desek, dosáhl v jazzu nevídané popularity a zejména na přelomu 80. a 90. let minulého století vyprodával sportovní haly. Nejčastěji s eklekticky, až popově znějící kapelou Pat Metheny Group.
Na turné byl také předloni v březnu, kdy státy kvůli pandemii začaly zavádět lockdown. Methenyho ten první zastihl v Argentině. Několik dnů čekal, jestli nebude smět zahrát alespoň v Chile. Když se ukázalo, že ani tam ne, odletěl domů. A poprvé po desítkách let měl prázdný diář. "Samozřejmě jsem byl v první řadě vděčný, že jsme všichni zdraví. Zároveň si neumím představit nic, co by mi udělalo větší radost než moct být zavřený deset dvanáct hodin v jedné místnosti a věnovat se hudbě. Takhle nekoncertní život jsem měl naposledy na druhém stupni základní školy," říká.
Slast z hraní
Sice vlastní také byt v New Yorku, žije ale zhruba 160 kilometrů severozápadněji, v pohoří Catskill Mountains. Tam přečkal i pandemii. Jak popsal časopisu Down Beat, nejdřív jen skládal nebo četl knihy, například životopisy jazzových muzikantů Ornetta Colemana a Thelonia Monka. Pak ale domů začal zvát mladé hudebníky, kteří ho zaujali na koncertech nebo nahrávkách. Aby je vyzkoušel a v případě, že si porozumí, pozval do svého nového projektu.
Zpravidla přijeli na odpoledne. A hned začali hrát. "Na téhle komunitě je skvělé, že ať pocházíte z jakékoliv části světa, učíte se tytéž jazzové standardy. A když se vzájemně oťukáváte, máte nějaký společný základ, na kterém se dá stavět," objasňuje Metheny, jak se sbližoval s muzikanty narozenými koncem minulého tisíciletí, tedy mileniály nebo už příslušníky takzvané generace Z.
K nim patří pianista James Francies a bubeník Marcus Gilmore, účinkující na loňské první desce projektu Side-Eye. Nebo bubeník Joe Dyson a teprve čtyřiadvacetiletý klavírista Chris Fishman, kteří kytaristu tento týden doprovodí v Česku. "Obecně jsem hledal lidi, co ovládají řemeslo na vysoké úrovni, ale zároveň do muziky vnášejí něco jedinečného a osobitého," shrnuje.
Pat Metheny nahrál přes padesátku alb v různých složeních. Jeho kapely nehledě na název vždy rozvíjejí především vzájemnou improvizaci. Uprostřed stává kytarista s výraznou hřívou vlasů, dnes už prošedlou, nejtypičtěji v pruhovaném tričku a teniskách. Nástroj vysoko posazený. Při hraní až klukovský úsměv od ucha k uchu, slastně cení zuby, když extaticky přejíždí po hmatníku.
Na elektrické kytaře značky Ibanez má okamžitě rozpoznatelný tón, průzračný, vzdušný, měkký, lehce zastřený, s příjemnou ozvěnou. V tradici jazzových kytaristů navazuje na Wese Montgomeryho a Jima Halla, disponuje však osobitým výrazem: od způsobu používání palce levé ruky přes frázování, častou hru legato a specifické držení trsátka až po neustálé slajdování a přiklepávání, jimž dává přednost před vytahováním strun jako v blues.
Metheny nad kytarovými pražci létá jako blesk, dokonale ovládá bebopové postupy, spontánně se pohybuje ve složitých harmoniích i rytmech. Zároveň ale zohledňuje vlivy rockové hudby či afrokubánských rytmů.
Vždy užíval nejmodernější technologie, například album New Chautauqua roku 1979 vytvořil vrstvením více kytarových stop. Pokaždé do kapel zval silné osobnosti, od kontrabasisty Charlieho Hadena po saxofonistu Michaela Breckera. A kromě toho spolupracoval s leckým od písničkářky Joni Mitchell po rockera Davida Bowieho.
Především však Metheny píše skoro popové melodie, originálně členěné, v základu ale tak jednoduché, že si je člověk může hvízdat. A totéž platí o jeho improvizacích: z jedné fráze přirozeně vyplývá druhá, vše na sebe navazuje, vše do sebe zapadá. Posluchač neztrácí nit ani po několikaminutovém virtuózním výkonu.
"Pro většinu lidí je melodie synonymem něčeho pěkného, co vám utkví. Pro mě je to spíš způsob, jak rozvíjíte myšlenku," řekl v loňském rozhovoru a ilustroval to na nejjednodušším příkladu, narozeninovém popěvku Happy Birthday. Nastíní se téma, pak přijde variace, rekapitulace a završení.
O hraní zajímavě mluvil před několika roky na kongresu americké neurovědecké společnosti. Snažil se popsat, co se mu děje v hlavě, když improvizuje. Jak je na jednu stranu maximálně při vědomí, tady a teď, a zároveň ve zlomku vteřiny dělá rozhodnutí, nad nimiž není čas přemýšlet. "Večer co večer, stovky koncertů po sobě, vymýšlíte něco nového," shrnul a líčil ten okamžik, kdy při hře v rychlých obrátkách "ohýbáte čas, nahlížíte do světů, o jejichž existenci jste ani vy, ani publikum před pár vteřinami nevěděli". Člověk vybere tón, čímž jedna série možných světů zanikne. A další se naopak zrodí.
Aby to fungovalo ve více lidech, stejně důležité jako technika jsou obecné vlastnosti typu přizpůsobivosti, smyslu pro humor a zejména schopnosti naslouchat druhým, vyjmenoval.
To vše teď Pat Metheny vyžaduje také od mladých spoluhráčů. V triu Side-Eye záměrně chybí basa, kterou střídavě suplují pianista a sám Metheny. "Když hrajete jen s basou a bicími, harmonicky můžete udělat prakticky cokoliv. Tohle je ale ještě jiný model, kdy naopak dva ze tří nástrojů v sestavě jsou harmonické. Což vás nutí přemýšlet úplně jinak," doplňuje pro Aktuálně.cz, že naposledy se ve vzdáleně podobné konstelaci ocitl na začátku kariéry. Tehdy na americkém Středozápadě koncertoval s varhaníky, kteří po vzoru slavného Jimmyho Smithe vytvářeli basu levou rukou nebo nohama pomocí pedálů. Jako to dodnes dělá třeba za oceánem úspěšný český hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec.
Jako když začínal
Pat Metheny, narozený roku 1954, se přitom do čtrnácti let učil na trumpetu. Až pod vlivem Beatles přešel na kytaru. A jako samouk postupoval tak rychle, že hned začal hrát s dospělými. Učitelé na hudebních školách ho automaticky posílali do vyšších ročníků. Roku 1973, bezprecedentně ve věku 19 let, byl jmenován nejmladším pedagogem bostonské hudební konzervatoře Berklee.
Odtud vedou dvě nitky k současnému triu. Po letech teď Pat Metheny naživo hrává skladbu Sirabhorn z roku 1976, pojmenovanou po své tehdejší thajské žačce. "Dodneška se jednou za pár let setkáme a vždycky je to skvělé. Myslím, že pořád hraje na elektrickou kytaru. V té době to u žen nebylo tak časté jako dnes," poznamenává.
A pak je tu druhá spojnice. Krátce poté, co začal učit na Berklee, se Pat Metheny stal nejmladším členem kapely vibrafonisty Garyho Burtona, jednoho z průkopníků žánru jazz-rock. U něj sbíral zkušenosti, díky němu získal první nahrávací smlouvu.
"Nejenže byli moje oblíbená kapela, takže pro mě to bylo jako dostat pozvánku do Beatles. Ale že mě s basistou Stevem Swallowem jako kluka na tři roky přijali mezi sebe, mi hudebně dalo strašně moc. I to, jak měli vysoké nároky. Kdybych už nikdy nedokázal nic jiného, bylo by to stačilo," vysvětluje, proč se teď snaží poskytnout podobnou příležitost mladým v projektu Side-Eye.
Jen kytaristů přitom dávno ovlivnil spoustu, od generace Kurta Rosenwinkela nebo Lageho Lunda začínajících v 80. a 90. letech minulého století po českého Davida Dorůžku, kterého roku 2000 právě Metheny vybral do prestižního kurzu v Coloradu.
Methenyho cesta od Burtona vedla rovnou k vlastní kapele. Roku 1976 odstartoval sólovou kariéru albem Bright Size Life, natočeným s jedním z nejvlivnějších tehdejších hudebníků, hráčem na bezpražcovou kytaru Jacem Pastoriem. Titulní kompozici se známým motivem, rychlým výběhem po pražcích následovaným dvojitým slajdem, teď znovu hrává na turné.
"Být mezi těmihle lidmi znamenalo strašně moc. Vibrafon existoval už desítky let, ale Gary Burton přišel s úplně novým způsobem, jak na něj hrát. Jaco Pastorius také nevynalezl bezpražcovou basu, zato vymyslel převratný způsob, jak ji používat. Tehdy byli jazzoví muzikanti inovátoři," shrnul Metheny, proč se po jejich vzoru rozhodl experimentovat.
Za peníze vydělané v Burtonově kapele si koupil první kytarový syntezátor a začal na něj napodobovat barvy různých nástrojů. Veze ho také teď do Česka. "V podstatě jsou to pořád ty stejné přístroje. Mám jich několik a pořád se koukám, jestli bych někde nesehnal další, protože už není snadné je koupit," odpovídá na dotaz, zda kromě novějších kytarových syntezátorů stále používá původní model označovaný Roland GR-300.
Kromě toho v Brně i Praze zahraje na svou známou dvaačtyřicetistrunnou kytaru Pikasso. A ještě do koncertu zapojí alespoň část orchestrionu neboli technicky složitě vymyšleného orchestru robotických nástrojů, jež ovládá prostřednictvím kytary. Před 12 lety vynález poprvé použil na desce, teď ukáže, kam jej za tu dobu posunul.
Češi už čtvrtou dekádu chodí na Pata Methenyho do velkých sálů. Od roku 1993, kdy za první vystoupení v pražském Kongresovém centru dostal tehdy udílenou cenu Jazzový Kája, nikdy nehrál v komorním klubu. Vždy zaplnil prostory typu Lucerny nebo naposledy před pěti lety Fora Karlín.
Skoro vždy mu také po boku seděl klavírista Lyle Mays, originální skladatel i aranžér, spoluhráč od alba Watercolors z konce 70. let, s nímž pod hlavičkou Pat Metheny Group komponoval a rozvíjel až filmově znějící, líbivé, otevřené hudební plochy. Často na hranici toho, čemu se říkalo new age. Užívali nejrůznějších barev, elektrických i akustických nástrojů, éterických vokálů, tleskání, groovů či rytmů z Brazílie, kde kytarista pár let žil.
K vrcholům spolupráce patřilo album Still Life (Talking) z roku 1987 obsahující hity Minuano (Six Eight) nebo Last Train Home, hrané na kytaru napodobující elektrický sitár a později licencované do nesčetně reklam. Obě skladby Metheny nejspíš také v Brně a Praze letmo zařadí v závěru večera: jako nevyřčenou připomínku, že šestašedesátiletý Lyle Mays na začátku pandemie zemřel. Jinak ale nad nostalgií jednoznačně převáží radost z hraní.
Koncerty
Pat Metheny: Side-Eye
Sono Centrum, Brno, 26. dubna, pořádá Jazzfest Brno.
Divadlo Hybernia, Praha, 29. dubna, pořádá agentura P&J Music.
