Recenze - Pohádka skončila, Glen Hansard s Markétou Irglovou se rozešli, ale projekt The Swell Season pokračuje v tažení hudebním byznysem.
Jejich druhé album Strict Joy je velmi úspěšné v amerických žebříčcích a popularita podpořená úspěšným zámořským turné dál roste. Do České republiky se dnes už jen autorský pár vrátí na dva koncerty začátkem února.
Po oscarovém úspěchu písně Falling Slowly z filmu Once se z tehdejšího páru staly globální celebrity. Vyprodané koncerty po celém světě, hraní před Bobem Dylanem - a jako potvrzení důležitosti v showbizu účinkování v seriálu The Simpsons. The Swell Season byli všude...
Mladičká kráska v nesnázích
Dali se dohromady na Moravě, nahráli debutové album, pak přišel nízkorozpočtový hudební film Once. Milostná romance, která byla jeho námětem, se posléze přelila do skutečného života. A to byl okamžik, kdy definitivně vešel na mediální scénu "reality show muzikál".
Svět se chtěl při jeho sledování napravit skrze (jistěže nefalšovanou) skromnost sympatické dvojice, všichni chtěli ukázat, že i oni jsou stejně citliví a křehcí lidé. A zdaleka to neplatilo jen pro vyznavače folk rocku v pletených svetrech.
Cynici sice namítali, že tento "boj proti hollywodskému pozlátku" má paradoxně všechny parametry hollywoodských příběhů a připomíná dojemné online manželství Mirka Dušína s Popelkou nebo Lízou Doolitlovou. Ale "aura opravdovosti" spolehlivě anulovala všechny námitky včetně přílišné kýčovitosti.
Jejich úspěch dokonce překonal pověst muzikálu Once; adoptovala je americká scéna, hráli na největších festivalech. Kdo by se zabýval tím, že zmíněné songy byly nejprve použity ve filmu Kráska v nesnázích a že některé ostatně nahrála také Hansardova domovská skupina The Frames.
Za čas přišel konec idyly, ale dráha The Swell Season byla tak dobře nastartovaná, že v autorské spolupráci pokračují dál a Strict Joy je výsledkem.
Hudební invence irsko-českého dua je samozřejmě nesrovnale větší než v případě aktuální televizní hvězdy Susan Boyle, přesto si můžeme zpětně položit podobné otázky: Je kariéra Hansarda s Irglovou také jakýmsi oživlým klipem z YouTube? A nakolik nová deska obstojí sama o sobě, bez zajíkavé love story ústředního páru?
Kouzlo se rozlynulo
Především se komorní sestava rozrostla na kvintet. Možná i proto, aby se zmenšily potenciální třecí plochy mezi bývalými partnery, přehlušily případné disharmonie a vznikla náhrada za někdejší intimitu. Košatá instrumentace nových písní širšímu obsazení odpovídá - a bohužel v rádoby renesančních aranžích se naprosto rozplynulo kouzlo, kterým dříve zaujaly aspoň některé písně The Swell Season. Z decentně komorních balad jsou ve vypjatém podání obyčejné poprockové písně zoufale průměrné a beztvaré.
Glenu Hansardovi, frontmanovi The Frames, jistě skladatelský talent neschází. Ale co báječně fungovalo ve prospěch celku v domovské skupině, to v rámci nových, čistě mainstreamových písní jeho nynější skupiny pochopitelně najít nemůžeme. Úsporné rockové aranže The Frames spolu s razantní energií jejich koncertů povýšily lehce načrtnuté songy v zážitek, naopak v běloskvoucím podání The Swell Season se naplno odhaluje jejich častá popisnost a fádnost.
K tomu, čím chtějí The Swell Season být, je dnes potřeba něco navíc. Mnohokrát opakovaná gradace v podobě násobených verzí a refrénů spíš otravuje a celkem jasně říká, že opakování matkou moudrosti vždycky být nemusí.
Když pomineme bohatší instrumentaci, která je většinou spíše ke škodě věci, pak Strict Joy od jeho předchůdce vlastně neodlišuje téměř nic. Možná by se pozitivem dala nazvat podstatnější role Markéty Irglové, která na novince zpívá hned několik písní.
Jako v knihách Rosamundy Pilcher
Ale v tomto případě jde spíš o znouzectnost. Jejímu zpěvu se sice formálně nedá nic vytknout, jen je nevýrazný. O vůdčí roli mluvit nemůžeme, minimálně však trochu zachraňuje monotónnost alba, protože Hansardovy tracky jsou všechny zoufale stejné.
Irglové písně (třeba Fantasy Man) sice patří mezi to lepší na albu, ale stejně jako celé desce jim pořád chybí víc života. To je největším problém nového alba a možná The Swell Season vůbec. Dříve lidské jiskření mezi ústřední dvojicí mělo na dojemné skladby pozitivní efekt; dnes to už neplatí.
Zbyly obyčejné písně, skvěle zahrané a výborně nahrané, ale naprosto zaměnitelné. A pak že láska není nejdůležitější a všemocná. Co dřív mohlo být aspoň její "upřímnou" reklamou, vypadá teď jako profesionální předvánoční marketing, pokračování zavedené značky.
Na americké scéně podobných folk-pop-rockových spolků najdeme stovky, možná tisíce, jen jim chybí odrazový můstek v podobě úspěchu Once, který The Swell Season plně využili.
Z původně česko-irského projektu se nicméně stala jen globálně beztvará věc, která může fungovat na středněproudém trhu. Originalitu ale hledejme jinde; a že jejich nové album vyšlo na respektovaném nezávislém labelu, na věci moc nemění.
Lacině dojemný obal alba napoví, co je zřejmé z poslechu: v jejich skladbách najdeme přibližně tolik života jako v knihách Rosemundy Pilcher nebo Danielle Steel. A červenou knihovnou se přece nikdo vážně nezabývá.
The Swell Season: Strict Joy. CD 49 minut. Vydala firma ANTI, 2009; v ČR distribuuje Panther.
