Recenze - Hudba Glena Hansarda a Markéty Irglové, kteří v neděli poprvé od oscarové noci vystoupili v Čechách ve vyprodaném Divadle Archa, prý napravuje a odzbrojuje cyniky. Je to pravda.
Koncert Swell Season je vše omývající zážitek, který náporem citů a čistých úmyslů rozbrečí všechny od studentky bohoslovecké fakulty přes taxikáře, který okrádá cizince, až po bezskrupulózního realitního agenta. Dojmou se, načerpají od hudebníků na pódiu čiré myšlenky, potěší se jejich skromností a budou si připadat lepší.
Přesně to je na celé věci nejohavnější a těžko se hledá jiná průkaznější definice kýče. Okrádající taxikář ani defraudant si totiž úlevu na duši fakt nezaslouží. A jakkoli je Glen Hansard talentovaný hudebník a zpěvák a všechno, pokládám za neodpustitelné, že pracuje ve prospěch této emoce.
Trik skladeb mileneckého páru spočívá v tom, že se textově pohybují v kouřové cloně obecností typu: "Lži, Pravda, Jestli mě chceš, Měsíc, Hvězdo sviť." K tomu se dokáže vztáhnout vážně kdokoli.
Nebolí to, jelikož stejně jako ti na pódiu zaujme pozici kladného hrdiny. Obzvlášť, když se Glen nebo Markéta před každou skladbou pustí do folkově tradičního vysvětlování, o čem že ten následující kus bude.
"Tahle píseň je o odpouštění a o tom, že když člověk dělá chyby a poučí se z nich, tak ty chyby nevadí," uvádí Markéta novinku. Kdosi za mnou v davu ironicky zařve "Tak to je skvělý, jedem", a postará se tak o jediný ironický moment večera.
| Čtěte také: Jak si Hansard a Irglová užívají prima sezonu Irglová doma: Peníze jsme za Oscara nedostali Oscary 2008 pro Coeny i Markétu Irglovou Speciál: Jak vznikl irský muzikál s českou stopou |
Koncert Swell Season je jako vzpomínka na všechny přečtené foglarovky převedená do folkrockového muzikálu s občasnou irskou lidovkou. Glen možná až moc pravidelně kontrastuje mezi exponovaným uječeným projevem a procítěným šepotem, zatímco Markéta mu dělá stabilní, o poznání míň charismatické vokální podloží.
Nechybí tomu ani vtipná scénka od táboráku v podobě "elvisovské" Suspicious Minds s parodovanými pohyby krále.
Přičemž veškeré správňáctví korunuje Glen, který se během koncertu třikrát omlouvá fotografům. Při druhé skladbě jim ukázal prostředníček, jelikož pro cvakání závěrek pomalu neslyšel svoji kytaru. Pak mu to bylo líto, chápe, že dělají jen svoji práci a že si to neuvědomil a že to patří k mele, která se kolem páru po oscarovém úspěchu strhla.
Samozřejmě, že je tahle slušnost, skromnost a legrační nemotornost ve vystupování páru nefalšovaně autentická; proto jsou vlastně zajímaví. Pro voyeury, kteří jsou fascinování tím "zůstali jsme, jací jsme" postojem.
A především je tahle opravdovost i důvodem, proč ti dva trampové dostali v Hollywoodu Oscara. Jako když si bohatá rodina vezme na Vánoce ke slavnostní tabuli dva pokorné chuďase, jelikož Phil Collins ji už svými historkami nudí.
Markéta Irglová a Glen Hansard jsou naprosto věrní svému prožívanému kýči, který je v mnoha ohledech mármeládovitěšjí než ten filmový. Ve Once se totiž jeden druhého snad ani nedotkli, ovšem v neděli v Arše tančili na pódiu v něžném objetí pomalý ploužák.
A to není myšleno nijak obrazně, nýbrž doslova. Na závěr předvedli moment, při němž může publikum vydechnout sladkobolné Ach, propojit si koncertní zážitek se soukromím páru, a nakonec si to vztáhnout k vlastnímu životu a říct si: "Tak aspoň zítra nikoho neokradu."
Zní to slibně. Ale když vidím, jak se dva lidé cicmají, podle mě je slušnost a normální reakce zbytečně tím směrem necivět.
