Rozhovor - Nikdy neprodávali miliony ba ani statisíce desek, pokud jde ale o vliv a zásluhy při budování seattleské scény začátku devadesátých let, málokterá kapela z první generace grunge vlny se může rovnat Mudhoney. Legendární kvarteto letos slaví pětadvacet let své existence a po čtyřech letech se znovu vrací do Prahy. Ve středu 29. května zahrají v Lucerna Music Baru.
Dějiny seattleského grunge nezačaly s Nirvanou, ale se syrovým singlem Touch Me I'm Sick, který nahrálo v létě 1988 pro místní label Sub Pop kvarteto Mudhoney.
Kombinace podladěných, distortovaných kytar, punkových vokálů a metalové energie udělala ze skladby nečekaný hit v undergroundových kruzích a singl, stejně jako následné EP Superfuzz Bigmuff výrazně ovlivnily směřování místních muzikantů, jako byli Kurt Cobain či Courtney Love. Jejich druhá deska Every Good Boy Deserves Fudge z roku 1991 je kultovním artefaktem soundu, který v následujících letech způsobil revoluci v alternativním rocku.
Na rozdíl od Nirvany nebo Soundgarden ale Mudhoney v čele s poněkud nevyzpytatelným zpěvákem Markem Armem nikdy neměli ambice stát se velkými hvězdami. Byli to jednoduše pankáči, které bavilo hraní v malých klubech. Stejně jako jejich kolegové se nakonec podepsali velké nahrávací společnosti, ale zcela podle svých zvyklostí nenaplnili album Piece of Cake potenciálními rádiovými hity ale napůl vážně míněnými skladbami, které prozrazovaly jejich charakteristický smysl pro humor.
Společně s Armovým vokálem a kytarou Steve Turnera byl a je hnacím motorem Mudhoney bubeník Dan Peters, který se k dvojici přidal po konci grungeových kmotrů Green River v roce 1988. Na podzim 1990 se Peters dokonce na několik týdnů stal bubeníkem slavné Nirvany a nahrál s nimi například singl Sliver, který je k nalezení například na kolekci rarit Incesticide. Po jediném koncertě ho ale nahradil Dave Grohl. O rok později odjel Peters turné s další zásadní generační kapelou Screeming Trees.
Mudhoney do Prahy přijíždí zrovna v době, kdy jim vychází devátá studiová deska Vanishing Point a na DVD je dostupný dokument I'm Now The Story Of Mudhoney rekapitulující čtvrtstoletí kapely. Trochu to vypadá na začátek nové kapitoly v historii kapely.
„My to takhle dramaticky nevidíme, prostě se to všechno sešlo. V tom, co děláme, je pořád nějaká kontinuita a nepotřebujeme dělat nějaké dramatické řezy," nesouhlasí tak úplně v rozhovoru pro Aktuálně.cz bubeník Dan Peters.
Aktuálně.cz: Přesto je čtvrtstoletí existence výročí, které stojí za připomenutí. Nastala za těch pětadvacet let chvíle, kdy to vypadalo, že Mudhoney jsou u konce s dechem?
Dan Peters: Samozřejmě jsme měli nějaký nahnutý chvíle jako každá jiná kapela. Když ale bylo nejhůř, tak jsme si dali volno a to nás zachránilo. Uvědomili jsme si, jak moc milujeme hraní muziky a jak moc nás to spolu baví.
A.cz: Nedávno jsem v jednom článku v magazínu Quietus četl, že klíčem k dlouhověkosti Mudhoney je to, že jste se přes nepopiratelný vliv na dějiny rocku nikdy nebrali moc vážně? Souhlasíš?
Pro nás je podstatný to, že se vzájemně respektujeme a dělíme všechny povinnosti i odměny rovnoměrně, počínaje autorskými právy na písničky, a tudíž i zisky. To je dobrý způsob, jak zabránit tomu, aby se do hudby pletl byznys a začal ničit vaše přátelství. Každý člen kapely si je rovnocenný, což dodržujeme od samotného začátku a doporučil bych to každé kapele.
A.cz: Nová deska Vanishing Point přichází po pětileté pauze, což je zatím nejdelší mezera mezi vašimi nahrávkami. Proč to dlouhé čekání?
Může za to hlavně fakt, že náš kytarista Steve Turner se přestěhoval do Portlandu, což jsou asi tři hodiny jižně od Seattlu. To nám trochu ztěžuje společné sessions. Když už se potkáme, tak je to hlavně kvůli zkoušení před turné, a příprava nového materiálu byla dlouho na vedlejší koleji. Poslední dobou tak píšeme písničky vlažnějším tempem. Začali jsme už před pár lety s riffy a pomalu jsme z nich vytvářeli skladby, pak trvalo nějaký čas, než je Mark (Arm) otextoval.
A.cz: Cítili jste během té doby nějaké tlaky od vydavatelství?
Ne, to vůbec ne. Oni jsou na náš styl práce zvyklí. Navíc mají větší koně, než jsme my.
A.cz: Nedávno měl premiéru dokument I'm Now The Story Of Mudhoney, který rekapituluje vaši kariéru. Jaké to je být zvěčněný v dokumentu?
Nebyl to samozřejmě náš nápad a kluci, kteří s tím přišli, nás museli trochu přemlouvat. Nebyli jsme si jistí, jestli zrovna naše kapela je ideální materiál na dokumentární film. Přece jen v naší historii se nestalo zase tak moc dramatických událostí, které by stály za zpracování. Nakonec jsme kývli a nechali jsme to úplně na nich. A oni odvedli skvělou práci, je to zajímavý a hlavně vtipný dokument.
A.cz: V dějinách rocku samozřejmě budete na věky figurovat jako praotcové žánru grunge. Jak moc jste se s léty ztotožnili s touto nálepkou, kterou vám dal hudební tisk?
My to bereme jako fakt, protože nic jiného nám ani nezbývá. Té nálepky se už nemůžeme zbavit, ale sami o sobě jako o grungeové skupině nikdy nemluvíme. My sami jsme se vždycky považovali za punk-rockovou kapelu. To je ale samozřejmě taky jen další nálepka, stejně jako grunge.
A.cz: Mudhoney byli v epicentru revoluce nezávislého rocku první poloviny devadesátých let. Je podle tebe duch těchto časů ještě pořád naživu?
To je těžký posuzovat. Můžu mluvit jen sám za sebe a v nás je určitě naživu pořád.
A.cz: Tak jinak. Exploze nezávislého rocku ze Seattlu na čas převrátila hudební průmysl vzhůru nohama. Myslíš, že by se něco podobného mohlo stát znovu?
Těžko říct. S odstupem je jasné, že to byl ojedinělý moment v dějinách. My jsme na konci osmdesátých let čekali, že přijde něco opravdu velkého, ale nikdy jsme si nemysleli, že to bude právě v Seattlu. Takže ani teď nemůžu moc předpovídat, že se něco podobného objeví znovu. Podobné věci se stávají obvykle v těch nejméně pravděpodobných místech.
A.cz: V druhé polovině devadesátých let se nicméně všechny naděje vkládané do seattleské scény zase rozplynuly.
Už v době, kdy se všude začalo psát o Seattlu, se určité věci začaly zpomalovat a mizela energie. A když se zabil Kurt, vzalo to celé věci vítr z plachet úplně. My jsme pořád dělali to samé, ale pochopitelně se to podepsalo i na nás, třeba mezi léty 1995 a 2001 jsme vůbec nehráli v Evropě, protože o kapely ze Seattlu najednou nebyl zájem.
A.cz: A bylo nevyhnutelné, že scéna skončila tak rychle, jako začala?
Určitě. Přišly hudební labely a začaly dávat nahrávací smlouvy každé kapele s kytarou. Drtivá většina z nich se samozřejmě po pár měsících rozpadla. Takhle to nikdy nemohlo fungovat, není možný dát kapelám peníze a jen čekat, že z nich vypadne něco velkého. My jsme tohle všechno přežili, protože jsme nikdy nezakládali kapelu s tím, že budeme prodávat miliony desek. Nikdy jsme nedělali hudbu kvůli penězům, ale protože nás to bavilo.
A.cz: Před dvěma lety jste odjeli turné s Pearl Jam k jejich dvacetinám. Jak moc nostalgická šňůra to byla?
Pro nás to není nostalgie, ale samozřejmě chápu, že u našich starých písniček lidé vzpomínají na své náctileté roky. Je to přirozený a dělo se to vždycky. V sedmdesátých letech byly hodně populární padesátky, v osmdesátých se lidé vraceli k šestý dekádě a tak dál. A kapely jako my, které tyto cykly přežily, můžou lidem minulé dekády připomínat. Nemám s tím nejmenší problém.
A.cz: Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké by to bylo poslouchat dnešní Mudhoney s úplně čerstvýma ušima bez znalosti celého toho kontextu?
Pro lidi, který baví hlasitý a rychlý rock'n'roll, určitě není potřeba zasazovat naši muziku do nějaké éry. My nezníme současně, ale to jsme nedělali nikdy, a proto určitě nejsme žádná retro kapela. Navíc dneska je podle mě docela poptávka po energickým rocku.
A.cz: Vloni vám také vyšlo živé videoalbum Live in Berlin 1988. Jaké to je dívat se na sebe s odstupem tolika let?
Připomíná nám to, jaký je to zázrak, že jsme ještě pořád naživu a že ještě pořád hrajeme. Jsme pyšní, že jsme mohli strávit dvacet pět let s rock'n'rollem.
