reklama
 
 

Mudhoney: Představuju si nás jako horníky, kopeme uhlí

17. 10. 2009 9:30
Pionýři grunge vystoupili v sobotu v Paláci Akropolis

Rozhovor - V roce 1988, kdy vyšlo jejich debutové EP Superfuzz Bigmuff, se seattleská scéna dělila na Mudhoney a „ty ostatní". Nirvana měla na kontě teprve singl Love Buzz, sousloví Pearl Jam neexistovalo ani v myšlenkách a Eddie Vedder měl za sebou tak akorát kariéru nočního hlídače v sandiegském hotelu La Valencia.

O dvacet let později se dá o grunge říct, že tu jsou Mudhoney a „nikdo jiný". Nirvana se rozprostřela do legendami nafukované vzpomínky a z Pearl Jam se stala obyčejná mainstreamová rocková kapela, která prochází krizemi mainstreamových rockových kapel.

Mudhoney - kteří vystoupili v sobotu v pražském Paláci Akropolis - na rozdíl od nich dokázali svoji vervu zázračně přenést do nového tisíciletí. Tu samou vervu, která stála za rozpadem kapely Green River, v níž spolu dnešní členové Pearl Jam a Mudhoney v letech 1984 až 1988 fungovali.

Zpěvák Mark Arm a kytarista Steve Turner vždy preferovali syrovou neurvalost Stooges, zatímco Jeffa Amenta a Stone Gossarda zajímal glam-rock, kissácké pózy a kariéra na velkém labelu, které nakonec s Pearl Jam oklikou přes Mother Love Bone dosáhli.  

Když posloucháte poslední album Mudhoney - The Lucky Ones - dojde vám, že nikdy neztratili tu rock'n'rollovou drzost, která je pro tenhle žánr esenciální. Mark Arm má pořád v hlase ten potměšilý sarkasmus, který obdivoval už Kurt Cobain, a nezáleží na tom, jestli zrovna zpívá nebo odpovídá na otázky.

Na start mám banální otázku: vaše poslední album se jmenuje The Lucky Ones, jste vy ti šťastlivci? Ti, co spolu přežili dvacet let a pořád fungují?
Naprosto. O tom vlastně pojednává i stejnojmenná skladba na desce.

A co vás drží při životě?
Nemám tušení. Vlastně, i když nám na kapele záleží, tak na spoustu věcí kašleme, je nám jedno, co přijde, co se stane. Na začátku totiž nebyla úvaha „buď se z nás stanou velký rockový hvězdy, nebo se rozpadnem". Že z nás nebudou velký rockový hvězdy, jsme věděli dobře sami, takže jsme nikdy nebyli zklamaní. Vlastně se nám vždycky dařilo daleko líp, než jsme čekali. Pořád se najde dost lidí, kteří chtějí, abychom zahráli v jejich městě..  no, a my přijedeme.

Jaký úsek vaší kariéry byl nejtěžší?
Nejhorší byly pozdní devadesátky. Nahrávali jsme album Tomorrow Hit Today. Ještě nás vydával major label Reprise a po dvou albech, která se neprodávala podle jejich očekávání a nadějí, s námi nechtěli mít nic moc společného. Nakonec se nám sice povedlo desku nahrát, ale během roku nás opustil basák Matt Lukin a začala nová krize.

Čtěte také:
Pearl Jam načrtli skicu vlastní spokojenosti
Barcelona vyměnila fotbalový šampionát za hudební

Ovšem záhy poté jste začali svoji druhou etapu u Sub Popu, seattleského labelu, jehož jste byli v začátcích vlajkovou kapelou. Vítali vás jako ztraceného syna?
Vlastně jo. S jedinou výjimkou, že ta rodina, do které jsme se vraceli, měla úplně jiné členy. Jen dva lidé tu pamatovali naše začátky: Jonathan Poneman (spoluzakladatel a současný šéf) a Megan Jasper (viceprezidentka). Zbytek lidí na Sub Pop jsou oproti nám děti... ale děti s kurevsky dobrým hudebním vkusem.

Což je důvod, proč Sub Pop přežil a dokáže i dneska nabídnout hodně vitální portfolio kapel. Nicméně loňský rok byl pro Mudhoney spíš ve znamení bilancování. Vydali jste deluxe edici debutu Superfuzz Bigmuff, zúčastnili jste se festivalu k dvaceti letům Sub Popu a sám jsi tam vystoupil v rámci raritního reunionu Green River. Přineslo vám tohle hrabání v archivu nějaké nové impulzy? Inspiraci?
Vůbec ne... (směje se). Ani ťuk, dokonce jsme se nedozvěděli ani nic nového o naší staré hudbě. Spoustu skladeb z našich začátků hrajeme na koncertech dodnes, takže to nebyla velká změna. Tu historii si táhneme s sebou. 

A jaké byly koncerty s Green River?
Úžasné, i když se s klukama pořád vídám, tak to bylo poprvé za dvacet let, co jsme se sešli v jedné místnosti v téhle sestavě. Absolvovali jsme asi čtyři zkoušky, a pak šli rovnou na věc.

Mudhoney se nikdy moc nehonili za trendy, váš styl je od počátku poměrně přesně vymezený. Existuje něco jako dokonalý Mudhoney-song nebo Mudhoney-zvuk, kdy jste dosáhli maxima?
To, co naše kapela dělá, si představuju jako těžařství, pracujeme ve stejném dole a pátráme po žíle zlata nebo uhlí. V našem případě asi uhlí (směje se). Sledujeme tu žílu, což je průběžná činnost, něco jako dokonalá chvíle neexistuje a nikdy nenastane.

V posledních dvou letech se stále množí reuniony indie kapel, které mají kořeny v 80.  letech - vrátili se Butthole Surfers, Dinosaur Jr., The Jesus Lizard. Sonic Youth stále fungují, vy také. Není pro kapelu lepší, když vydrží?
Nevím, nemám srovnání. Nevím, jaké to je rozejít se a pak se znovu dávat dohromady. Každopádně by mě zajímalo, co ty lidi dělali v mezičase. Jak mohli žít bez hudby? Jsem rád, že mně se to nepřihodilo.

Ty dokonce žiješ s hudbou neustále, pracuješ jako šéf skladu Sub Popu, sleduješ současný katalog labelu? Užíváš si třeba CSS?
Poslouchám to. Některé kapely na Sub Popu mám teda radši než jiné, ale povím ti, že už mám dost usazený vkus, takže se nestává, že by mě nějaká kapela dostala tak, že bych začal přehodnocovat.

Zdá se mi, že současný trend downloadů kromě toho, že zvyšuje dostupnost hudby, hraje do karet i starým kapelám, oživuje pomalu opadající zájem. Vidíš v tom nějaké styčné body s kazetovou scénou osmdesátých let?
Byl bych rád, kdyby to hrálo v náš prospěch, doufám. Úžasné na dnešku je, že se okamžitě dostaneš k naprosto obskurním kapelám. Přečteš si o nich a okamžitě můžeš jít na nějakou stránku, kde je jejich hudba k dostání. To je nesrovnatelné s tím, co pamatuju: řeknu ti, na začátku osmdesátých let jsem si přečetl o nějakém albu Randyho Holdena - chtěl jsem ho sehnat, povedlo se mi to až v roce 1990 ve Vídni, když jsme byli s Mudhoney na turné. Připadal jsem si, jako kdybych v ruce držel poklad.

Nic takového už se ti dneska nepřihodí, hudba je všude na dosah, a když tě nesejme na první poslech, jdeš dál. Když jsem byl mladej a měl málo peněz, tak jsem si koupil nový album vždycky jednou za čas a když se stalo, že mě zrovna moc neoslovilo, tak jsem s ním stejně trávil čas a snažil se mu porozumět. Docela by mě zajímalo, jestli mají dneska posluchači takovouhle trpělivost.

Nemají.
Ale abych si to příliš neidealizoval, i za mýho mladí zase bylo dost ignorantů, co se nechali tupě krmit Foreigner z rádia a nikdy by je nenapadlo přijít na kloub Birthday Party.

Říkáš mládí, zdá se mi, že na vašich posledních albech přibývá textů, které se nějakým způsobem dotýkají času - Where Is The Future, I'm Now, Running Out. Bojíš se stárnutí?
Nic s tím nenadělám a nemůžu zavírat oči před tím, že fungujeme už dvacet let. Pamatuju si, jak jsem říkával: „Tyhle kluci jsou spolu už čtyři roky. Jsou to pěkný mazáci." A podívej na nás.

autor: Pavel Turek | 17. 10. 2009 9:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama