Glosa - Ve třetím vydání Cen české hudební kritiky nazvaných Apollo, které oceňují jedinou kategorii - album roku -, zvítězila poslední deska skupiny Bratři Orffové; jmenuje se Šero a nezní vesele.
Přestože autor tohoto textu vítěznou nahrávku nepovažuje za nejlepší tuzemskou loňského roku, vidí ve volbě právě tohoto alba jedno výrazné pozitivum. Velmi výraznou a příjemnou tendencí posledních let české scény je totiž zvýšená koncentrace posmutnělých, melancholických, česky zpívaných desek, které hledají cesty, jak zvukově ozvláštnit jinak docela konzervativní folk-rockový žánr.
Poslechněte si desku kapely Bratři Orffové šero
Za oceněním Šera lze tedy cítit potřebu cen Apollo tento trend přiznat a dále ho popularizovat; doporučit ho širší posluchačské veřejnosti. To je moc fajn. S lehkým cynismem je však namístě litovat toho, že se tato pohnutka neprojevila už loni, kdy o třídu zajímavější a koncepčně podobně laděné nahrávky vydaly kapely Zrní a Květy. Ocenění tohoto přínosného hudebního konceptu přichází bohužel tak trochu pozdě.
Naplněná poptávka
Charakter hudby Bratří Orffů by mohl být také brán za naplnění „publicistické a divácké objednávky“. Protože jejich hudba v sobě snoubí přijetí populárních trendů světové alternativy s intimní výpovědí v lokálním a srozumitelném jazyce, tak se vlastně nabízí samo, aby jim byly na jejich krky věšeny medaile. Spekulovat nad kalkulem kapely by však bylo zavilou ránou pod pás.
Do podobného vzorce totiž zapadala už první deska Bratří Orffů, kterou vydali skoro před devíti lety. Mnohem více se tedy změnila doba a kontext tuzemské scény než jejich alba. Cynismus se však hlásí o slovo i tentokrát. Debut Bingriwingri je nápaditější a mnohem méně modelový než letošní Šero. Ocenění tvůrčího úpadku nikdy nepůsobí sympaticky. Ani v případě, kdy jde stále o dobrou desku, jakou Šero je.
Svým kamarádům v Anglii a Americe bych žádné album Bratří Orffů asi nedoporučil. Měl bych strach, že mi bude řečeno, že podobnou hudbu dělají jiní zahraniční kolegové lépe. Jací? Třeba Kings of Convenience. Jaké album bych jim z Česka nabídl? Třeba loňskou Atomovou včelu od kapely WWW, která na letošní cenu Apollo nebyla ani nominována. Chyba, širší poroto Cen české hudební kritiky!
Jak vůbec Šero zní? Docela teskně. Jeho deprese je jasně hmatatelná, ale její fáze není ve stadiu bezvýchodnosti. Autor tohoto textu se z jeho písniček dozvěděl, že by se ze svých trápení a podoby okolního světa neměl hroutit, ale měl by se pokusit postavit si vlastní svět, ve kterém mu bude dobře. Cenné, chytré rady.
Hudba Bratří Orffů je vlastně k současnému světu odtažitá; explicitně jej nekritizuje, místo toho nabízí útěk do vlastních, často snových zvukových a poetických krajin. Hudebně je pak uzavřená v tradičních schématech folk-rocku. Iluze originality je pak vyvolávaná studiovou produkcí, která se nebojí elektronických ploch. Je to ten druh alba, které chce znít novátorsky, ale jen do určité míry, která je dána konvencí žánru.
Ceny za eskapické úprky do vlastních světů
Vlastně každé ocenění každého eskapického díla lze číst pozitivně. Tímto krokem totiž porota nikdy nejde okolnímu světu na ruku; naopak tím doporučuje úprk od něj.
Pokud bychom rekapitulovali tříletou historii cen Apollo, mohli bychom dojít k závěru, že tento přístup ceny koncepčně uplatňují. První ročník vyhrál písničkář/anarchista Bonus se svou pesimistickou vizí „polistopadových mezilidských vztahů“. Loňský vítěz Boris Carloff chápal svou nahrávku jako „očistec po ztrátě blízké osoby“. Orffové jsou „jen“ hořkosladcí snílci žijící v pomalém tempu.
Dalším čitelným prvkem „politiky cen Apollo“ je snaha honorovat umělce, jejichž práce s žánrem není podvratná. Všichni zmínění se svůj styl snaží spíše naplňovat nebo maximálně aktualizovat, ale nikdy ho nenabourají. Nikdy s ním neexperimentují víc, než bude pro konvenční posluchače přijatelné.
Tyto analytické poznámky je však nutné brát s odstupem, protože v každém ročníku cen Apollo o vítězi rozhodovala více nebo méně odlišná porota.
Nezkorumpované ceny
Pokud připustíme, že je nutné, aby Česko mělo mainstreamové hudební ceny, musíme Apollu přiznat, že svou práci dělá tak, jak ji dělat má. O oceněných interpretech totiž nerozhodují zákulisní lobby, ale uši, srdce a mozek lidí, kteří se tuzemskou hudební scénou zabývají na jiné než obchodní úrovni, většinou publicisticko-kritické nebo dramaturgické.
Nebezpečí, že bude tato čistota Cen české hudební kritiky narušena, pochopitelně s každým povedeným ročníkem a rostoucím respektem vzrůstá. Zatím se tak však nestalo. Ale každý namalovaný čert na zdi je vždy dobře myšleným varováním. Nikoliv rýpáním, nebo dokonce přáním.
Apollo 2013 (všechny nominované desky)
Bratři Orffové: Šero (Qazi Delict Records)
Dan Bárta & Illustratosphere: Maratonika (Supraphon)
Houpací koně: Everest (Yannick South Records)
Ille: Ve tvý skříni (Supraphon)
Kittchen: Radio (Červený kůň)
Never Sol: Under Quiet (Supraphon)
Prago Union: Vážná hudba (EMI)
Vnímat však Apollo jako ceny, které oceňují nejlepší a nejoriginálnější domácí hudební nahrávky, by bylo liché. Aby cena mohla v tomto modelu obstát, musela by být mnohem elitářštější; takovou roli na sebe v současnosti bere spíše Vinyla.
Čemu tedy Apollo slouží? Širším posluchačským vrstvám doporučuje hudbu, která zapadne do rámce kvalitního mainstreamu; je přístupná, kontaktní a neokoukaná. Ano, klidně můžeme říci, že ceny Apollo české hudební posluchače vzdělávají. Na hodnocení jejich mise je ještě příliš brzy. Nepřihlásili se totiž na sprint, nýbrž na maraton.
P.S. Brečím, že nevyhrála Never Sol nebo Vložte kočku.
Autor je redaktorem časopisu Živel
