Rozhovor - Jeho debut Pocustone z roku 2001 byl milníkem domácí inteligentní elektroniky. Po deseti letech strávených prací na uměleckých instalacích či počítačových hrách se Tomáš Dvořák neboli Floex vrací s druhou regulérní deskou Zorya pojmenovanou po slovanské bohyni noci.
Nedá se říci, že by jeho Pocustone prošel minimálně ve středoevropském kontextu nepovšimnut. Skutečnou díru do světa ale udělal Tomáš Dvořák pod vlastním jménem jako tvůrce hudby k inovativním počítačovým hrám Samorost 2 a Machinarium od studia Amanita Design. Soundtrack k druhé jmenované prodal na vinylu přes 1 500 kusů, což je na domácí desku, a navíc v tomto formátu skoro zázrak.
Jenže sofistikované downtempo a ambientní hudba k počítačovým hrám jsou trochu jiné světy. Znovu jako Floex se teď Dvořák pokouší vstoupit do stejné řeky s druhým autorským albem, které opět propojuje elektronické a akustické nástroje a potvrzuje mimořádný cit pro silné melodie i dramatické aranže.
"Deska je pro mě akumulace zkušeností, které jsem nabral za těch deset let," říká Dvořák, který se k elektronické hudbě dostal přes klarinet a klavír, jež ovšem i nadále zůstávají jeho klíčovými nástroji při psaní hudby. "Autorskou desku jsem za tu dobu chtěl vydat hned několikrát, ale vždycky nakonec převážil pocit, že to ještě pořád není ono. Jsem rád, že jsem neustoupil, protože nemá cenu vydávat nic polovičatého."
Ve finální verzi nakonec zůstal i materiál z roku 2004 a Zorya tak mapuje Floexův vývoj od nové vlny chytré elektroniky spojené třeba se jménem německého producenta Apparat až k písňovějším formátům - dvě skladby na desce zdobí i vokály zahraničních hostů.
"Začaly mě zajímat hudebnější obsahy a ty poslední věci jsou paradoxně mnohem tradičnější; produkce je uměřenější a funkcionálnější. Dřív jsem se hodně soustředil na sound design, v novějších skladbách produkce jen podporuje energii," vysvětluje: "Zjistil jsem, že k písňovému formátu tíhnu, vůbec by mi nevadilo udělat celou desku jen z písniček."
Jak moc se na albu Zorya podepsala zkušenost s prací na hudbě pro počítačové hry, pod níž se podepisuješ svým občanským jménem?
Soundtracky, hlavně ten druhý, mi pomohly se rozjet ve vlastní tvorbě, skladby pro hry jsou kompozičně jednodušší a hravější. Taky jsem na nich získal určitou suverenitu, kterou jsem využil na desce. Druhý soundtrack mi navíc udělal jméno ve světě. V Čechách se o tom moc neví, ale kolem Machinaria se utvořila světová komunita. A odráží se to i na poslechovosti hudby. Na Last.fm má Tomáš Dvořák pod dvěma tagy skoro dva miliony poslechů, což je mnohem víc než Floex. Část těch lidí z komunity hráčů nikdy nevyjde, ale je tam hodně dalších, kteří díky tomu objevili hudbu, kterou dělám jako Floex. Přes soundtracky jsem se také propojil s řadou hudebníků, kteří se objevují na nové desce nebo s nimi chystám nějaké projekty.
Nejsou to dva úplně odlišné světy? Nebyl jsi za počítačové hry v klatbě u seriózních muzikantů?
Důležité je samozřejmě říct, že hry Amanita Design nejsou žádné „střílečky". Nakonec první Samorost vznikl jako diplomová práce Jakuba Dvorského na UMPRUM. Navíc paradoxně právě přes Machinárium jsem se propojil s lidma, ke kterým by se má hudba asi jinak vůbec nedostala. Namátkou s bubeníkem z Godspeed You! Black Emperor Brucem Crawdenem či s Joe Achesonem z Hidden Orchestra, pro kterého jsem před nedávnem dokončil remix skladby Dust pro nový singl Flight.
V posledních letech se i kolem počítačových her rozrůstá nezávislá scéna a často se v ní objevují zajímavé věci. Oproti komunitě posluchačů elektronické hudby, jsou hráči „indie" her loajálnější a víc podporují vývojáře. Teď jde o to, jak ty světy propojit. Zvídavější posluchači si už tu souvislost mezi Floexem a Dvořákem našli, Amanita desku podporuje a spolupracovala na ní. Chceme, aby lidé věděli, že kolem toho studia je partička lidí otevřená různým věcem, které vždy nemusí být jen hry.
Existují nějaké podobné průniky obou světů jaký jsi udělal ty?
Amon Tobin natočil hudbu k počítačové hře, stejně jako Uwe Schmidt alias Atom Hearth pro mého oblíbeného herního designera Keita Takahashiho ke hře Katamari Forever. A mimochodem, právě teď kapela DVA pracuje na nové hře Amanita Design od Járy Plachého, která se bude jmenovat Botanikula; takže v tom nejedu úplně sám.
Přes hry jsi získal i dva vokalisty?
Jednu skladbu jsem natočil s italskou dvojicí Musetta, která dělá downtempo. Znali Machinarium a napsali mi, jestli spolu něco neuděláme. Nejdřív jsme komunikovali přes maily a nakonec jsem zaletěl do Milána a skladbu jsme dokončili. S druhým vokálem to bylo komplikovanější. Měl jsem skladbu, do které jsem měl vymyšlený zpěv, a vyzkoušel jsem tři zpěváky, ale pořád to nebylo ono. Tak jsem dal na svůj web inzerát a ozval se mi divadelní herec z Minneapolis, který měl přesně ten vysoký hlas, jaký jsem si do skladby představoval.
Když vyšel Pocustone před deseti lety, rýsovala se v Česku zajímavá vlna nadějných mladých hudebníků, kteří přistupovali k elektronické hudbě velmi sofistikovaně. Teď s odstupem to vypadá, že všichni vydali jednu desku a zmizeli...
Třeba ještě něco vydají po letech jako já... Opravdu nejtristnější mi to přišlo v letech 2004 - 2006, kdy se neobjevilo nic, co by stálo za pozornost. Teď zase vychází nové dobré věci, ale už nemají v médiích tolik prostoru jako dřív. Třeba Dikolson, Fiordmoss nebo Table. Před těmi deseti lety to bylo víceméně naopak. Taky mi přijde, že scéna je teď roztříštěnější a méně semknutější než dřív.
Zorya teď navíc vychází do úplně jiného kontextu „průmyslu" než Pocustone...
Album vyjde u vydavatelství Minority Records, což je zajímavý český label, kde vydává třeba zmíněný Dikolson alias Filip Míšek z Khoiby. Jejich strategie je vydávat vinylové desky a internetové downloady, Zorya bude v tomhle trochu atypická - je to jejich první kompakt po deseti letech. Není to vydavatelství, které vydává jen českou hudbu. Díky tomu, že se soustředí na vinyly, tak se mu daří licencovat třeba i zahraniční desky, které někde jinde vyšly jen jako CD a které nějak do koncepce vydavatelství zapadají - třeba švédští Tape.
Pro mě je hudební vydavatel především kurátor, který se drží nějaké kontinuální představy. To mi u českých labelů občas schází. Odráží to fakt, že v Čechách výběr není tak velký a nakonec to je takové „co dům dal". Líbí se mi, že přávě Minority Records v tomhle ohledu v pozitivním slova smyslu vyčnívá.
|
|
|
Internet dal hudebníkům velké možnosti propagovat své nahrávky na nezávislé bázi, na druhou stranu je síť zaplavená obrovským množstvím nahrávek, ve kterém se člověk nemá šanci prokousat.
Mediální kanály jsou velmi roztříštěný. Těch možností je zdánlivě víc, ale musíš investovat obrovskou energii, abys dostal tu svou věc do co nejvíce z nich. Tok internetu je dneska tak mohutný; zdá se mi, že lidi už hudbu nevnímají tak soustředně jako dřív, ale místo poslouchání jen proklikávají v přehrávači.
Na druhou stranu dělá internet z minoritního žánru, do něhož Floex patří, víceméně globální záležitost...
S tím mám teď intenzivní zkušenost. Desku jsem dokončil před čtyřmi měsíci a snažil jsem se ji nabídnout zahraničním labelům. Měl jsem hodně kontaktů díky soundtrackům a ohlasy byly příznivé, ale nakonec se nic neujalo. Osobně to vnímám jako syndrom kulturní periférie. Internet smazal geografické rozdíly, ale pořád platí, že když chceš fungovat v rámci světové scény, musíš se tam fyzicky vyskytovat - to znamená přestěhovat se do Berlína nebo do Anglie a tam působit. Centra jsou pořád velmi důležitá. Na druhou stranu u hudby, kterou dělám já, opravdu ustupuje do pozadí důležitost lokální scény. Lidi už nezajímá, jestli jsem Čech nebo cizinec, něco je baví a sledují to napříč hranicemi.
