Recenze - Nick Cave je v posledních letech hyperaktivní. Kromě dvou plně funkčních kapel The Bad Seeds a Grinderman vydal další román (právě vychází česky) a víc než kdy před tím se věnuje filmové hudbě.
Přiznaným motorem v neustálém tvůrčím zápalu je mu popichování od dnes nejvlivnějšího ze „zlého sémě" - neortodoxního houslisty Warrena Ellise. Jejich třináctiletá spolupráce datujícící se od dob alba Murder Ballads dnes eskaluje právě v tvorbě hudby k pohyblivým obrazům.
Náklonnost Cavea k lídrovi australské instrumentálně-emocionální pračky Dirty Three určitě sehrála svoji roli i při odchodech jeho dosavadních partnerů v kreativitě; ať to byl publikem neustále oplakávaný Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten nebo před půl rokem poněkud trpce dezertující Mick Harvey, kolega už od dob střední školy.
Warren Ellis s Nickem Cavem sice nebydlí, ale z domova si po internetu neustále posílají na ose Paříž - Brighton rozdělané kusy hudby, a vytváří tak vedle podkladů k řinčení v Grinderman a The Bad Seeds mnohem křehčí hudbu.
Většinou určenou filmům dalšího souputníka, režiséra Johna Hillcoata. Australští rodáci mají přednost a Hillcoat je přece jen trochu nedoceněný. Kromě toho, že pro australské světoběžníky vystřihl mnoho videoklipů, je Caveova osobnost s jeho snímky spojena už od dvacet let starého vězeňského dryjáku Ghosts… Of The Civil Dead.
Pokud na novém dvojalbu White Lunar shrnují Ellis s Cavem své filmově-hudební snažení z posledních let, nepřekvapí, že jádro tvoří právě melodie z Hillcoatových filmů.
| Čtěte také: Potem a krví ulepený Cave oživil western Cave: Přemýšlím jinak než hrdinové mých písní |
První část koncipovali jako přehlídku titulních témat. Člověka mrazí ze zatím neviděného, zbrusu nového Hillcoatova snímku The Road, ke kterému byl předlohou román Cormaca McCarthyho, nebo ho brní pravačka z hudby k filmu The Proposition natočeného podle Caveova scénáře. Hudba z tohoto australského westernu je asi vůbec nejsilnějším momentem sbírky. Jako ve většině filmových témat tady dominují Ellisovy křehounké, rozervané a zároveň na dřeň kosti jistotně zacílené housle.
V nesoudných kruzích se traduje, že Warren Ellis se jednoho rána probudil a nástroj mu vyrostl z rukou. Vyplatil se mu přístup člověka, který si v dětství vybral v lidušce housle, čehož sice v pubertě litoval, protože si nemohl zahrát oblíbené písně AC/DC, přesto se nevzdal. Ostatně většina hudby na White Lunar zní jako album Dirty Three s hostujícím Nickem Cavem. Ten tu hlavně hraje na piano, jen občas si jakoby zraněně zazpívá, zamručí nebo zasténá.
Rockovým kovbojům tolik blízká témata v Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem nebo The Proposition si ale nezadají s melancholií filmu The Road ani s hudbou z televizních dokumentů o neurochirurgii a obchodu s kambodžskými prostitutkami.
O něco experimentálnější a náročnější skladby jsou zařazené na druhý disk. Ellis je totiž také milovníkem všemožných hlukových udělátorů a prznitelem tradičních nástrojů buzuki nebo ukulele.
Výsledný průřez filmové spolupráce s Cavem je odzbrojující, emoce stříkají z každé odehrané minuty. Je zvykem, že smyčcová aranžmá ve filmech bývají přespříliš cukrkandlová a exaltovaná; na to ale při poslechu White Lunar ihned zapomeneme. A patos, pokud tu nějaký vůbec je, dostává jen pozitivní souvislosti.
White Lunar také v mnohém připomíná soundtrackovou tvorbu velvetovského maestra Johna Calea. Aranaže smyčců od zuřivých rockerů mají zkrátka něco do sebe. Nenudí akademičností a probouzí i v rafinovanější poloze živočišné choutky. Kde jinde byste ostatně čekali Ellisovu a Caveovu hudbu víc než v neortodoxních krvavých kovbojkách, kde má každý výstřel váhu stovky ran Lorenzo Lamase.
Málokteré soundtrackové sbírky bez přimhouření očí fungují jako plnohodnotná alba. Nejspíš také proto, že muzikanti se často tvorbou soundtracků jenom přivydělávají na svobodnější živobytí. Tihle dva milovníci poustevnických vousů a špičatých bot ale evidentně nejsou ke skládání honěni ničím jiným než tvůrčí potencí a radostí z práce.
Nick Cave & Warren Ellis: White Lunar. 2 CD. Vydala firma Mute, 2009.
