Recenze - Billy Corgan rád vypouští do médií ostré verbální útoky na své kolegy-hudebníky a dělá to prakticky od okamžiku, kdy mu novináři začali naslouchat - tedy po vydání alba Gish. Když se ale minulý týden nechal v jednom rozhovoru slyšet, že s radostí "pomočí Radiohead za jejich pompéznost", vyznělo to spíše jako zoufalá snaha přilákat nějakou publicitu nové desce jeho The Smashing Pumpkins.
Právě pozornost médií Corgan poslední léta postrádal. Dvě EPčka (Songs For A Sailor, The Solistice Bare) a singl vypuštěné přes web zaznamenali jen ti nejvěrnější fanoušci a také turné v jehož rámci dorazili v listopadu i do Prahy mělo trochu nádech nostalgického dýchánku.
Jenže Corgana elektrizují davy a tak ačkoliv dříve prohlásil, že už bude vydávat jen jednotlivé písně, připravil novou desku znovu jako regulérní dlouhohrající album. Zdá se, že přes všechny převraty v distribučních strategiích posledních let došel k názoru, že pro rockovou nahrávku je jednoduše klasický albový formát nenahraditelný. A má recht.
Novinka Oceania ve skutečnosti žádné laciné marketingové triky nepotřebuje. Úplně stačí skvělá hudba, kterou obsahuje. Po nepříliš povedeném klaustrofobickém počinu Zeitgeist (2007) opsal Corgan na nové desce elipsu zpět ke svým majstrštykům Siamese Dreams a Mellon Collie and the Infinite Sadness a jejich epickým rockovým riffům, inovativním produkčním technikám a nakažlivé hořkosladké náladě, v níž beznaděj střídá euforii. Je to skoro k neuvěření, ale jedna z největších hvězd alternativního rocku deváté dekády je zpátky ve formě.
Krásná samota
Corgan v rozhovorech mluvil o tom, že Oceania je návratem k psychedelickým kořenům The Smashing Pumpkins a comeback ke klasickým deskám je to důkladný - gigantické riffy otvíráku Quasar připomenou úvodní salvo Cherub Rock z první stopy Siamese Dreams, smyčcové intro balady The Celestials zase vrací vzpomínky na průlomový hit Disarm a Pale Horse skrývají stejnou apatickou euforii jako slavný singl 1979 z Mellon Collie…
U některých riffů máte pocit, že jste je už od Pumpkins slyšeli, jenže zvuk a celková nálada alba Oceania je přesto v něčem jiná. Corganova někdy trochu křečovitá snaha o přenesení metalové naštvanosti vzešlé z teenagerské úzkosti do alt-rocku (jež převládla na pozdějších deskách od Machina/Machina II až po Zeitgeist) tentokrát ustupuje do pozadí a větší prostor dostávají emotivnější momenty, které ale postrádají teatrální rozměr jeho gotického opusu Adore.
Vypadá to jako kdyby Corgan v pětačtyřiceti konečně našel průsečík mezi svým adolescentním já a dospělostí. Úzkost na Oceania nevede do slepé zuřivosti, ale ke kontemplaci a svým způsobem i vyrovnání se světem. "Jsem sám, tak sám. / Ale je mi lépe než kdykoliv předtím," zpívá Corgan v titulní skladbě alba, devítiminutové jízdě na emočním tobogánu, která jako kdyby shrnovala celou kariéru kapely do jedné písně.
Kapela je zpět
Corganovo znovuzrození skvěle zapadá do vzpomínání na poslední velkou éru rocku v první polovině devadesátých let, které vloni odstartovalo výročí alb Nevermind a Ten. A to i přesto, že The Smashing Pumpkins vlastně do seattleské grungeové revoluce nikdy přímo nepatřili a se svojí láskou k prog-rockovým eposům vlastně přímo negovali Cobainův návrat k punkovým kořenům.
Umělecký úspěch alba Oceania ale odráží spíše vnitřní přerod The Smashing Pumpkins, které se dlouhou dobu rovnali Billy Corgan. Posledním přeživším z nejslavnější éry byl bubeník Jimmy Chamberlin, který vlastně zavdal důvod proč vydávat Zeitgeist pod jménem legendární kapely a ne jako Corganův sólový projekt (jako album TheFutureEmbrace) či pod hlavičkou Zwan (jako album Mary Star of the Sea). Jenže v roce 2009 se Corgan s Chamberlinem znovu rozešli ve zlém a na následujících turné ho doprovázel rotující tým najatých muzikantů. Z nich se vloni vylouplo trio Nicole Fiorentino, Jeff Schroeder a Mike Byrne jako noví stálí spolupracovníci Corgana a The Smashing Pumpkins začali znovu po delší době fungovat jako kapela.
Ačkoliv egocentrik Corgan si nepochybně podržel svoji absolutistickou moc, mladická energie nových členů určitě zafungovala, stejně jako obnovení spolupráce s producentem Bjornem Thorsrudem, který byl v této roli naposledy na Adore. A v neposlední řadě se na albu také podepsala náhlá smrt Corganova blízkého přítele - basáka Marka Tulina z kapely Electric Prunes, který s Pumpkins jeden čas hrál koncerty. Právě na jeho pohřbu se "noví" Pumpkins sešli a rozhodli se, že začnou pracovat na novém albu. Dynamika kapely funguje na Oceania skvěle a z nových členů září nejvíce bubeník Mike Byrne, který si ve svých dvaadvaceti letech už nic nezadá ani s mazákem Chamberlinem, jehož maskulinní styl byl pro Pumpkins vždycky charakteristický.
Velký a větší
Corganův výrok na adresu Radiohead je vlastně celkem úsměvný. Copak může zrovna on někomu vyčítat pompéznost? Se svým utajeným prog-rockovým fetišem a zálibou v koncepčních dvojalbech asi těžko. Vždyť i novinka Oceania je prostřední částí písňového cyklu o čtyřiačtyřiceti položkách nazvaného Teargarden by Kaleidyscope inspirovaného tarotem.
Vzato do důsledků, mají The Smashing Pumpkins mnohem více společného s Radiohead než s Black Sabbath nebo Deep Purple vzývanými Corganem ve stejném rozhovoru. Jeho "miloval jsem Black Sabbath ještě předtím než to bylo cool" se dá chápat jako přihlášením se k velké tradici rockové hudby, s níž chce být za každou cenu poměřován. Jako kdyby nám tím naznačoval, že nepatří do éry iTunes, ale do časů, kdy rock dýchal ambicemi být velkým uměním. Nakonec všechno, co The Smashing Pumpkins kdy dělali doprovázel odér něčeho velkého a překračujícího obyčejnost. Písničky prodávané přes web? Dejte pokoj!
Ambice dělat podobně rozmáchlá gesta možná zavání prázdnou pompézností, zároveň je to ale klíč k tomu zkusit vrátit hudbě v éře rychlé spotřeby její důležitost. A tenhle druh muzikantů, kteří myslí dál než jen za rádiový hit dnešnímu mainstreamovému rocku a populární hudbě vlastně vůbec - zoufale chybí. Znovuzrozený Billy Corgan to na svém novém albu Oceania vzal za správný konec.
The Smashing Pumpkins: Oceania. CD, 60 min. Vydala společnost EMI, 2012.
