Recenze - Bylo to přesně jako první sloka singlu Tonight, Tonight, která by se tu dala ocitovat celá, ale postačí "nemůžeš nikdy odejít, aniž bys ztratil kus mládí" anebo "čím víc se změníš, tím méně cítíš". Věta aplikovatelná na kapelu i na publikum.
Smashing Pumpkins vystoupili po jedenácti letech opět v Praze - a pokud se to dá porovnat, ty dva koncerty odehrály dvě naprosto odlišné kapely. Čímž nemám na mysli prostý fakt, že z tehdejší původní sestavy tu zbyli jen Billy Corgan, kvůli němuž všechno vzniklo i chcíplo, a nezapuditelný bubeník Jimmy Chamberlain.
- Čtěte více: Smashing Pumpkins vezou do Prahy 90. léta
Koncert z roku 1998 byl uzavřený striktně ve skladbách dvojalba Mellon Collie and Infinite Sadness a prezentoval krutě sebevědomou kapelou, která ještě přesně věděla, co chce dát na odiv.
Ve srovnání s tím středeční produkce měla mnohem blíž k jukeboxu, do kterého někdo nasypal tři stovky v kovovejch, aby dvě a půl hodiny mohl znít soundtrack toho lepšího, co život přinesl v devadesátých letech.
Zatím si to nevykládejte jako odsudek: Corganovi se povedl tenhle návrat zpět do míst, kam člověk už normálně nechodí, až podivuhodně důstojně.
Jistěže zmizela kompaktnost a set byl poskládaný stylem best of s rovnoměrně prostřídanou akustickou a heavy části. Jistěže v porovnání se starší tvorbou vyšlo najevo, že Zeitgeist je pro Smashing Pumpkins jen nějaké německé slovo, a ne charakteristika comebackového alba.
Ale překvapivě jsem zjistil, že je to něco v Corganově hlase, a možná ještě víc ve starých skladbách samotných, co platí, přestože je naprosto zbavíte kontextu.
"Tahle kapela tu bude navždy, nikdy neumřeme. Udělali jsme tu chybu už jednou, ale už ji nikdy nezopakujeme," prohlásil v jediném proslovu plešoun v sukni. A i když si jako chybu definujete právě posmrtný život Smashing Pumpkins, zaskočí vás něco impozantního.
Nestalo se jen jednou, že by Corganovi vypadl text - Perfect, Today - nestalo se jen jednou, že by se vykašlal na charakter skladby samotné - Ava Adore - nestalo se jen jednou, že bylo cítit, jak ho song nezajímá a jen řeší, kudy jinudy by vedl vokál -Porcelina of the vast Oceans, Stand Inside Your Love.
Jasně, to se na koncertech běžně děje, ale nezažil jsem, aby to repertoáru neublížilo. Úlet je, že ačkoli se k songům chová někdy blbě, někdy lhostejně a nebo nevšímavě, jako kdyby jim samotným to ani trošičku nevadilo. Ukázaly se tak samostatné, že ze svého autora potřebují jen maličký kus.
Možná ho vlastně nepotřebují vůbec a tak zoufale, jako on touží mít je. Záleží, jak dlouho s ním ještě budou mít trpělivost a jestli samy mají náladu na věčnou existenci.
Proto poslední rozdíl: v roce 1998 v průběhu koncertu na kraji prázdné horní tribuny souložil jakýsi pár. Billy si jich všimnul, nechal je nasvítit, nechal publikum, aby jim zatleskalo, a věnoval jim písničku. Ve středu se na koncertě - pokud vím - nesouložilo.
