Rozhovor – Britský hudební průmysl je v posledních několika letech velmi nakloněn mladým muzikantům a v jeho ekosystému, kde prorocké ankety BBC mají podobnou prestiž jako hudební ceny, vystoupalo nahoru i elektronické duo Disclosure.
Jim sice nikdo přímo velkou budoucnost nepředpovídal, nicméně když v období vrcholu popularity agresivního dubstepu přišli s vlastní, na první poslech příjemnou kombinací garage, house a popu, začali se pomalu prodírat na nejvyšší pozice v globálních hitparádách. V současnosti už na vrcholu jsou, o čemž svědčí nominace na Brit Awards v nejsledovanějších kategoriích Skupina roku, Singl roku i Album roku.
Z loňského debutového alba Disclosure vyšlo dodneška pět singlů, všechny z nich mířily v hitparádách k těm nejvyšším pozicím a svědčí o znovunabyté popularitě elektronické hudby.
„Nejsme na žádné výpravě za znovuzrozením house music nebo za její přivedení zpátky do hitparád. Možná se to zrovna děje, ale není to náš cíl. Nechceme si za to brát žádný kredit,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz starší z bratrské dvojice Guy Lawrence.
Před svou koncertní premiérou v pražském klubu SaSaZu, která proběhla v pátek 14. března, už byli v pozici globálních hvězd. Stejně tak v ní budou jakožto jedni z hlavních hvězd festivalu Pohoda. A pokud tam odehrají podobně pozitivně naladěné vystoupení jako v Praze, mají se návštěvníci nejsoučasnějšího velkého festivalu na území Československa na co těšit.
Aktuálně.cz: Vaše hudba má hodně společného s britskou garage music z přelomu tisíciletí. Vám samotným však v době její největší popularity bylo sotva deset let a producenty jako MJ Cole nebo Artful Dodger jste v klubech asi nezažili. Proto mě zajímá, jaký máte k tomuto žánru vztah?
Guy Lawrence: Na hudbě je skvělé, že dobrá vydrží navždy. Nemusíte být vždy v nějakém čase na určitém místě, abyste si ji mohli užít. Kvůli tomu ji lidé nahrávají na vinyly a dělají alba, aby se neztratila. Nemusíte být zrovna u toho, abyste se mohli považovat za součást nějaké vlny. My jsme tu nebyli, když vyvstávala, a rozhodně se nepovažujeme za nějaké vynálezce garage a house music, jen si z nich bereme spoustu vlivů. Skladby pak produkujeme po svém. Když se ale podíváme na historii elektronické hudby, pak jsou house a garage našimi oblíbenými hudebními styly, a asi proto jsme se rozhodli dělat něco podobného.
A.cz: Nejde tedy o žádný osobní vztah k této vlně?
GL: Dnes už ho máme. Jsme dobří kamarádi s lidmi, jako je Todd Edwards nebo Zed Bias.
Howard Lawrence: Celé se to má tak, že jsme garage hráli, aniž bychom věděli, co to je zač. Když jsme udělali první dvě nahrávky, moc jsme toho o elektronické hudbě nevěděli, možná jsme tak slyšeli o dubstepu a Jamesovi Blakeovi. Teprve když jsme udělali první singl, lidé nám začali říkat, že zníme jako Zed Bias.
GL: Já jsem taky začal chodit do klubů v době, kdy se všude hrál dubstep, měl ho v setu snad každý DJ. Možná kvůli tomu pak lidé jako Jackmaster, Oneman nebo Ben UFO začali zase do svých setů dávat garage, mixovali ho dohromady právě z dubstepem. Slýchal jsem to v klubech poměrně často.
A.cz: Snažili jste se vůči vlně dubstepu cíleně vymezit?
GL: Rozhodně jsme nikdy nechtěli dělat dubstep. Chtěli jsme hrát něco v podobném tempu, mám rád ten groove, ale nelíbí se mi tolik velké a agresivní basové linie, taky v něm není moc prostor pro melodie. Je to žánr jen o basech, textuře a o rytmu, zato nás víc zajímají melodie.
A.cz: Pocházíte z malého anglického města Reigate, kde pravděpodobně nebude úplně živá klubová scéna. Jak jste se dostali k elektronické hudbě?
GL: Od nás to bylo asi jen hodinu a půl vlakem do Londýna, takže jsme jezdili tam, nebo do Brightonu. Hlavně šlo o mě, protože Howardovi bylo asi čtrnáct let a víc než kluby ho zajímalo ježdění na kole a podobně. Já jsem měl hodně rád hip hop, věděl jsem něco málo o tvorbě elektronické hudby, ale mnohem víc jsme tehdy znali vytváření hudby pomocí nástrojů než přístrojů. Když jsem se poprvé dostal do klubu, tak mě to úplně dostalo. Přišel jsem s tím domů, Howardovi se to líbilo a tak nějak to vzniklo.
A.cz: V kolika letech jste pak v klubech začali hrát?
GL: Bylo nám patnáct a osmnáct let. Howard v klubu nebyl nikdy předtím, než jsme v nich začali hrát.
HL: Snad prvních mých třicet návštěv klubů bylo právě kvůli tomu, že jsem v nich hrál.
A.cz: Rodiče o vás neměli obavy?
HL: S rodiči vůbec problém nebyl, zato byly problémy s kluby. Nechtěli mě pustit dovnitř, abych tam mohl hrát.
GL: Vadilo jim, že ještě nejsme plnoletí. Často po nás u vstupu chtěli vidět občanku a pak zjistili, že je mu teprve patnáct let.
HL: Rodiče jsou také muzikanti, takže zcela chápali, že se hudbě musíme věnovat intenzivně a dát jí spoustu času, abychom se někam dopracovali.
A.cz: Takže žádné obavy z drog, které jsou neodmyslitelně spojené s klubovou kulturou?
HL: Ne, to vůbec, prostě nám v tomhle věřili. Stejně tak to bylo, i když mě vyhodili ze školy. Bylo to kvůli tomu, že jsem dělal víc hudbu, a oba to pochopili.
A.cz: Ale zpátky k hudbě. Jste rozkročeni mezi klubovou hudbou a pop music. Který z těchto světů je vám bližší?
GL: Nejlépe se cítíme právě na jejich rozmezí, přesně o to se snažíme, najít balanc mezi klubovou hudbou a pop music, aby to fungovalo v obou rovinách. I když na albu máme hodně klubové tracky i vyloženě popové songy, tak jedinou myšlenkou, co jsme měli před jeho natočením, bylo, aby se tyto dva světy spojily.
A.cz: Takže jste neměli žádné podvratné tendence propašovat elektronickou hudbu zpět do komerčních hitparád?
HL: (smích) Přinejmenším to neděláme cíleně a o těchto věcech nepřemýšlíme. Když jsme třeba před dvěma lety nahráli singl Latch, dostal se v žebříčcích až na číslo 11, což bylo mnohem víc, než jsme čekali. Ale kdybychom ho vydali dnes, tak v současném rozpoložení hudebního průmyslu, obzvlášť žebříčků v Británii, by byl na čísle 1. Trh se od té doby strašně změnil.
GL: Od té doby, co jsme vydali Latch, se na číslo 1 dostala řada elektronických songů, což je skvělé. Rozhodně hraje správné načasování velkou roli.
A.cz: Změnil fakt, že dnes už máte určité jméno a dokážete skladby dostat do hitparád, váš způsob uvažování o hudbě a o její tvorbě?
HL: Hodně se změnila naše živá vystoupení. Bývalo to hodně technické, takže pokud jste nebyli hudební producent, tak jste asi těžko odhadli, co zrovna děláme. Proto jsme to trochu změnili, aby se při tom mohl lépe bavit každý. Já hraju na basovou kytaru, klávesy,… prostě do něčeho udeříme a ozve se zvuk – je to jednoduché na pochopení. Obecně je to problém s většinou dnešní elektronické hudby, že živé koncerty vlastně nejsou moc živé a všechno jde ven pouze z laptopu. Ale pokud jde o psaní vlastních skladeb, pak se nic nezměnilo.
A.cz: Poslední dobou se v Anglii celkově daří mladým talentům a třeba i těm, se kterými jste spolupracovali, jako jsou Sam Smith nebo AlunaGeorge. Myslíte, že vám tamní prostředí pomohlo se prosadit?
HL: Ani si nemyslím, že by to bylo Anglií.
GL: Vlastně ani tolik jako umělci nehledáme inspiraci u mladých hudebníků. Nevybíráme si oblíbence podle toho, že jsou mladí, nejvíc si toho naopak bereme od čtyřicátníků a padesátníků, kteří před dvaceti lety hráli house. Rádi spolupracujeme s dalšími mladými hudebníky, což je asi i vidět z našich kolaborací, ale nevybíráme si je kvůli věku ani čerstvosti, ale protože jsou dobří.
A.cz: Vaše hudba nejčastěji bývá označovaná jako future garage. Myslíte si, že je vaše hudba v něčem futuristická?
HL: Vlastně ani nevím, co to má znamenat. Nikdy jsem tomu termínu nerozuměl. Hudba, kterou hrajeme, je mnohem víc rytmus minulosti, vznikl už před lety. Takže moje odpověď je ne.
GL: Líbí se mi víc termín myslet dopředu a ani bych neřekl, že se naše hudba snaží o to být futuristická. Snažíme se myslet progresivně při psaní a pak hrát originální skladby, ale ve způsobu, jakým je produkujeme, je spousta vlivů minulosti.
