Praha - V Divadle Archa v pátek nastane Soudný den v obsazení pro klavír a hlas o rozsahu tří a půl oktávy. S novým programem čítajícím dvě desítky skladeb tu po deseti letech znovu vystoupí Diamanda Galás. Zazní písně Jacquese Brela, tradicionály O death nebo Ain't no grave can hold me down i vlastní autorčiny skladby.
Opět jen za doprovodu klavíru, přesto těžko mluvit o komorním zážitku. Dřív byly její koncerty a performance démonickou podívanou, kdy polonahá zpěvačka pomazaná krví vystupovala ze tmy sálu. Teď se koncentruje spíš na méně spektakulární energii, ale na intenzitě to nic neubírá.
Vystoupení a nahrávky Diamandy Galás v sobě vždy spojovaly zvukovou i myšlenkovou intenzitu, tedy radikální společenské a politické názory. Její autorská alba z 80. let se dotýkala tématu AIDS, které v té době bylo vnímáno jako výlučný problém homosexuálů.
Projekt Maska rudé smrti byl uváděn i naživo jako Morová mše za zemřelé a umírající na AIDS. Do abstraktních poloh dovedla kombinaci hlasu a elektroniky v 90. letech na albech Vena Cava a SchreiX. Po roce 2000 patří k tématům umělkyně pocházející z řecké ortodoxní rodiny genocida Arménů ze strany osmanských Turků.
Diamanda Galás zpívá, šeptá, ječí, vytváří za pomoci efektů hlukové stěny a kňučí jako zvíře v pasti. Dokáže dojmout, jindy má posluchač spíš dojem, že slyší hlas z pekel. Ostatně F. F. Coppola její hlas využil ke zvukovému ztvárnění ďábelských žen ve své adaptaci Drákuly; už předtím se propůjčila k záhrobním efektům v hororu Wese Cravena Had a duha.
Od devadesátých let je druhou linií její tvorby svérázná interpretace blues, šansonu, spirituálů a dalších "amerických" žánrů. Zhudebnila také verše prokletých básníků.
I u zdánlivě obyčejných songů přitom "vytahuje" na povrch konfliktní témata a osudy jejich autorů. Ať je to "maďarská píseň sebevrahů" Gloomy Sunday, I Put A Spell On You Screamin´od Jay Hawkinse nebo její vlastní zhudebnění textů režiséra Piera Paola Pasoliniho.
Řekyně narozená nedaleko mexické Tijuany a vyrůstající v kalifornském San Diegu byla odkojená evropskou vážnou hudbou. Ve čtrnácti hrála s doprovodem orchestru koncerty Liszta a Beethovena, nedlouho poté se začala věnovat své vlastní tvorbě a ohledávání extrémních výrazových podob.
Ačkoliv se díky vizáži stala oblíbenou postavou ve fanzinech gotické a industriální hudby, je kromě avantgardy spjata spíš se světem radikálního jazzu. Do sféry elektronického popu ji pak na přelomu tisíciletí zavedla spolupráce s projektem Recoil.
Její záběr je však ještě širší. V polovině 90. let se věnovala rocku s baskytaristou Led Zeppelin Johnem Paulem Jonesem. Na začátku kariéry naopak vystupovala v opeře avantgardního skladatele Vinka Globokara a uvedla několik vokálních skladeb Iannise Xenakise.
