Představa "ztraceného alba" je v populární hudbě opředena často zavádějícími zkazkami. O zaprášeném archivu, v němž najdou poklad, tedy dosud neznámou nahrávku, sní hudební vydavatelství i dědicové, zvlášť pokud je interpret slavný a po smrti.
Pokud jde o práva na kompletní a obsáhlý katalog písní Davida Bowieho, počátkem roku přešla k firmě Warner Bros., jež dědicům zaplatila 250 milionů dolarů, v přepočtu přes 5,4 miliardy korun.
Album Toy má lesk zakopané hřivny v obsáhlém katalogu. Snad proto se původně 12 oficiálně nevydaných písní teď objevilo v luxusním boxu čtyř CD, z nichž jedno nese název "Leak 2011". Jde tedy o nahrávku, která už 11 let visí na internetu. Prodat se dají i indiskrece a krádeže.
Posmrtně publikované desky, sestavené z bootlegů nebo studiových "outtakeů", všelijakých přebytků a odřezků, jsou spíš obchodem s upomínkovými předměty než regulérními nahrávkami. Také v případě Toy je skutečnost prozaičtější. V době vzniku ji nahrávací společnost odmítla vydat, materiál později koloval v neautorizovaných verzích. Průtahy s oficiálním zveřejněním nakonec trvaly 21 let.
Slovo Toy v názvu neznamená hračku, nýbrž začátečníka či zelenáče. Dvanáct písní skutečně pochází z poloviny 60. let minulého století, kdy se hudební zelenáč David Jones mění v Bowieho, aby si ho už podle jména nepletli s Davym Jonesem, teenagerským idolem a členem kapely The Monkees. Oním zelenáčem, přijmeme-li logiku názvu, Bowie přestal být teprve s masivním úspěchem "kosmického" singlu Space Oddity v roce 1969.
Ztracená deska tedy převážně obsahuje písně z doby, kdy se ve swingujícím Londýně objevuje ambiciózní, rtuťovitý zpěvák v obleku a slamáčku. Později se stane mimozemšťanem Ziggym Stardustem, nechá se vystřelit do vesmíru jako Major Tom, nikdo ho nepřekoná v úprku za žánrem krautrock do Berlína nebo funkovou hudbou černošské Ameriky. Nakonec se s kariérou i životem rozloučí jedinečným uměleckým gestem, deskou Blackstar vydanou pár dnů před smrtí. Ani nejbližší okolí přitom netuší, že poslouchají dílo umírajícího. Dodnes z toho mrazí.
"Ztracené album" Toy pořídil David Bowie roku 2000, v době nadvakrát symbolického počátku. Zaprvé měl krátce po padesátce, což bývá v životě epocha prvního vážného součtu dosavadních snah a směřování.
Po desítkách let úprku za novými styly a převleky se Bowie tehdy stává významnou postavou s nezaměnitelným hlasem a jukeboxem plným hitů. Stačí, aby se na pódium postavil v bílé košili a jeansech, obklopený špičkovou kapelou. Lidé už jej nepotřebují v rolích Ziggyho ani The Thin White Dukea, zajímá je popový klasik, který tyto extravagantní pódiové persony vytvořil.
Zadruhé: po desetiletí námluv s hip hopem, jazzem, industriálem a taneční hudbou bylo i pro experimentátora znovu přijatelné objevit se na pódiu s klasickou rockovou sestavou. Bowie roku 2000 v anglickém Glastonbury odehraje nadšeně přijatý set. Představu o tom, jak suverénně jazyk všech jeho stylových období ovládají tehdejší spoluhráči, tedy kapelník, kytarista a zvukový mistr Mark Plati, basistka Gail Ann Dorseyová a bubeník Sterling Campbell, poskytuje koncert pro BBC ze stejného roku, dostupný na YouTube.
Se špičkovou kapelou po boku se Bowie tehdy rozhodl vytvořit svůj portrét umělce v jinošských letech a nahrát skladby z počátků, staré téměř čtyři desítky let.
Patrně není nic horšího, než když se člověk dojme nad vlastními fotkami z mládí. Bowie naštěstí sentimentem nikdy netrpěl. Impulzem k návratu byla televizní série Storytellers, portrétující vývoj významných písničkářů. Platí sice, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, berme tedy album Toy zároveň jako experiment, kterým si Bowie dokazoval, zda dokáže plavat proti proudu času, a měří, jak silně ho nadnáší skladatelský um.
Na desce Toy rozšířil sestavu hudebníků o spolupracovníky ze 60. let. Někteří, jako hudebník a producent Tony Visconti, měli zásadní roli v jeho budoucí kariéře.
Položíme-li vedle sebe Bowieho nahrávky ze 60. let a jejich verze na desce Toy, vynikne, jak se mu změnil hlas. Stylové přemety, pódiová převtělení, studiový zvuk ani aranžérské finesy, nic z toho nemá sílu Bowieho plného, okouzlujícího barytonu, rozsahem přecházejícího v tenor. V tom smyslu je Toy hlavně připomínkou Bowieho pěvecké jedinečnosti.
Zdá se podle historie vybraných písní, že Bowie měl na začátku kariéry smůlu na vydavatele, kteří si sedí na uších, nebo si s ním nevědí rady. Rozvernou Let Me Sleep Beside You, variaci na beatlesovské I Want To Hold Your Hand s chytlavým kytarovým riffem, firma Decca odmítla vydat.
Album Toy se proto dá poslouchat jako kvíz neuskutečněné historie: co by se stalo, kdyby v šestašedesátém namísto dechovkového šramlu písně Rubber Band dal vydavatel na A straně Bowieho singlu přednost přímočařejší skladbě The London Boys? Pouťový Rubber Band se dnes jeví jako slepá ulička, zato tehdy upozadění London Boys znějí jako zárodek tří syrových berlínských alb ze 70. let. Přišel by Bowieho úspěch o tři roky dřív?
Album
David Bowie: Toy
ISO/Parlophone Records 2022
