Praha - Britský skladatel Michael Nyman zahájí 9. července letošní ročník festivalu Colours of Ostrava. „Pokračujeme v tradici, kterou jsme loni začali koncertem Jana Garbarka a Triloka Gurtu, který byl návštěvníky nadšeně přijat," říká dramaturgyně a ředitelka Zlata Holušová.
Pozvání slavného komponisty s výrazným a lehce rozeznatelným stylem dobře zapadá do směřování přehlídky, která se vydala od world music k k masovější, ale pořád inteligentní zábavě. A přitom stále rozšiřuje dramaturgii o jména, jež vybočují z ustálené sestavy, která objíždí ostatní české přehlídky.
Akce familiérně zvaná Barvičky je dnes benettonovský plakát přeplněný obličeji nejen z různých koutů světa, ale i generačních a stylových protikladů. Letos festival proběhne od 9. do 12. července, opět v zeleném centru města, a představí více než 100 zahraničních a domácích kapel.
Už dříve oznámenou hvězdou je americký funkový saxofonista a zpěvák Maceo Parker, který festival uzavře. Do programu kromě Michaela Nymana přibyla další dvě zahraniční jména: Sean Kuti s kapelou Egypt 80 z Nigérie, syn ikony africké hudby Fely Kutiho, a kolumbijská formace LA 33, která hraje urban salsu.
Z českých kapel jsou nově v programu Tata Bojs, David Koller, Dub-o-net, Švihadlo, Monika Načeva, Michal Pavlíček, DJ Five, Boo, Mňága a Žďorp či Vypsaná Fixa.
Hudbu znovu doplní doprovodné programy: divadla, dětský areál, kinokavárna, DJs, workshopy i diskuse. Čtyřdenní vstupenky jsou k dostání v síti Ticketpro do 31. března za 760 Kč; od 1. do 30. dubna pak za 860 Kč.
Festival Colours of Ostrava je držitelem cen Anděl za Událost roku 2005 a 2006. Vloni ho navštívilo přes 22 tisíc návštěvníků. Na dvanácti scénách se představilo přes 100 kapel a DJs v čele se Sinéad O´Connor, Happy Mondays, Goldfrapp, Gogol Bordello, Habibem Koité a zmíněným Garbarkem.
Nyman, který po Norovi převezme zahájení, už v Česku už vystoupil v roce 1999 a 2005 na Strunách podzimu. Do Ostravy přijede s jedenáctičlenným bandem. Zahraje výběr svých skladeb z filmů Petera Greenawaye (Prosperovy knihy, Umělcova smlouva, Topení po číslech), Michaela Winterbottoma (Wonderland), Neila Jordana (Hranice lásky) - a samozřejmě z filmu Piano.
Zadání režisérky Jane Campionové prý tehdy znělo jasně: "Zapomeňte na ty kraviny, co děláte pro Greenawaye." Dnes tvrdí, že jí dodal to „nejkonzervativnější, co kdy zkomponoval". Soundtracku se prodaly tři miliony kopií a Nymanovi se otevřel Hollywood. Nabídky k filmové i jiné hudbě dostává - a plní - dodnes.
Co se ale změnilo, je rozporuplná reakce recenzentů na jeho tvorbu, množství produkce i „warholovské" postavení v hudebním provozu. Nymanovo směřování k tomu svádí: nejenže jeho tvorba zčásti stojí na vypůjčování motivů a má rychle rozpoznatelný rukopis, ale skladatel také znovu aranžuje vlastní skladby, nehledě na to, že věhlas jeho autora soudobé tvorby je srovnatelný s hvězdami pop-music. Sám říká: „Publicisté, recenzenti či rozhlasoví redaktoři mou muziku buď milují, nebo nesnášejí."
Londýnského rodáka (1944) ovlivnil při studiích odborník na anglické baroko Thurston Dart, jenž také Nymana pobídl k cestě do Rumunska, kde pátral po autentické lidové hudbě. Přes slova o slibné budoucnosti se v letech 1964 až 1976 nicméně skladatelsky mlčel. Začal působit jako hudební kritik a je mu připisováno použití výrazu minimalismus ve významu hudebního stylu.
V roce 1974 vydal Nyman dodnes ceněnou knihu o vlivu Johna Cage na další skladatele. Nevyhnul se mu ani sám a potvrdilo se to, když přijal nabídku zaranžovat staré benátské písně pro inscenaci Goldoniho hry.
Už tady se ustavil začátek souboru, který je dnes znám jako Michael Nyman Band: mohutně tepající komorní orchestr s baskytarou, saxofony a živelnou klavírní hrou autora, to celé ještě
amplifikované přes reproduktory.
Když si pak počátkem 80. let místo benátských písní vypůjčil v další zakázce motiv z Mozartova Dona Giovanniho, všiml si ho vizuálně obžerný režisér Peter Greenaway a požádal ho o hudbu ke snímku Umělcova smlouva. Nyman použil motivy z Henryho Purcella a zahájil tím spolupráci, která přinesla jedenáct filmů a jemu osobně obdiv mnoha intelektuálů.
Kromě filmové hudby skládá opery a balety, píše pro divadla. Zhudebnil poezii (třeba pro šansoniérku Ute Lemperovou) ale i komentář Johna Motsona z fotbalového mistrovství světa 2002 v opusu Beckham Crosses/Nyman Scores. V poslední době hledá i vztah k world music.
