Pětidílná série drasticky připomněla, jak živý je ještě dnes dopad katastrofy černobylské jaderné elektrárny z roku 1986. Hudba, kterou k němu Guðnadóttir zkomponovala, posluchače přenáší do prostředí ovládaného zvláštní a nekontrolovatelnou silou. V případě alba Černobyl je touto silou samotný zvuk.
Šestatřicetiletá Islanďanka Hildur Guðnadóttir je klasicky vzdělaná hudebnice, což okrajově připomíná skutečnost, že soundtrack vyšel u labelu Deutsche Grammophon - oblíbené značce nejkonzervativnějších posluchačů vážné hudby, kteří jsou zvyklí na špičkovou kvalitu provedení i hvězdné interprety.
Guðnadóttir a její tvorba do takových nároků až překvapivě dobře zapadá, pokud posluchač připustí, že s elektronickou hudbou začali skladatelé experimentovat před více než 100 lety.
Sama Guðnadóttir je zároveň svým způsobem hvězdou dnešní experimentální scény, pokud její způsob tvorby něco jako hvězdnost vůbec připouští. I při poslechu soundtracku k Černobylu nevyvstane jako zásadní otázka "kdo to napsal" - posluchač se spíš zeptá, "jak se to všechno mohlo stát".
Základní materiál Guðnadóttir čerpala z odstavené jaderné elektrárny v Litvě, kde se seriál natáčel. Základními kameny soundtracku jsou reálné zvuky, které zde pro skladatelku nahrál Chris Watson. Ten patřil roku 1973 k zakládajícím členům britské skupiny Cabaret Voltaire, která už v té době experimentovala s podomácku vyrobenou elektronikou a magnetofonovými pásky.
Watson sám se ale poté v osmdesátých letech začal systematicky věnovat nahrávání přírodních zvuků a jeho práce se stala součástí mnoha televizních i rozhlasových pořadů.
Watsonův způsob práce se nezabývá zachycením zvukových efektů poutavých na první poslech, ale vždy proniká k podstatě zvuku a zaměřuje se na důvody, proč vznikl. K Černobylu tak poskytl zvukový materiál, který při adekvátním použití vylučuje dramatickou hudbu v klasickém slova smyslu - založenou na kontrastech a prudkých překvapeních.
Drama hudby, kterou Guðnadóttir vytvořila z Watsonových zvuků, se odehrává kontinuálně uvnitř. Album je sice rozdělené na třináct samostatných tracků, při jeho poslechu se ale stále vkrádá do mysli představa, že by hrálo bez přestávek jen s jemně doladěnými přechody mezi jednotlivými částmi.
Hudba Černobylu nevytváří v první řadě náladu či atmosféru - je sama o sobě prostředím, které posluchače vtahuje a neustále mu připomíná, že je tu něco většího než on sám.
Výsledným pocitem není v pravém slova smyslu úzkost, ale respekt před neuchopitelnou silou. Není příliš složité si při poslechu soundtracku opakovaně vybavovat charakteristicky temné bzučení drátů vysokého napětí - jen znásobené a zkoncentrované směrem k místu, odkud do elektrického vedení teče energie.
Hildur Guðnadóttir: Chernobyl
Deutsche Grammophon 2019
Při obrovském tématu, které Watson svými zvuky a následně Guðnadóttir soundtrackem zpracovávají, je výsledek jemný a pročištěný.
Připomene se tím znovu klasické vzdělání skladatelky, stejně jako v části alba nazvané Věčná památka. Ta vznikla na text, který se tradičně zpívá na závěr smuteční mše v pravoslavné liturgii a jako jediná neobsahuje přednatočené konkrétní zvuky. Drží se tradice sborových zpěvů východního křesťanství včetně harmonických postupů a nádherných, extrémně hlubokých basů.
Zároveň je to snad jediné místo, kde se Guðnadóttir přece jen nevyhnula jisté dávce patosu. I ten je ale dávkován s ohromným vědomím uměřenosti, které ani pravoslavným inspiracím nedovolí sklouznout ke klišé.
Guðnadóttir se jim úspěšně vyhýbá, takže se za necelých čtyřicet minut alba neozve ani jednou typické cvakání Geiger-Müllerova počítače. Nebezpečí radiace musí posluchač vytušit sám - stejně jako většina zaměstnanců elektrárny v Černobylu.
