Tvorba umělce, někdejšího studenta a stážisty ve Francii, který vystupuje pod pofrancouzštělým jménem Cermaque, se pohybuje na pomezí žánrů i scény a stává se stále hudebně i společensky podstatnější.
Na novém albu Lament - jedné z nedávných nahrávek, jejichž prostřednictvím zasmušilí autoři a interpreti nesou na svých zádech tíži světa - je Čermák nesmiřitelný třeba k drancování přírody či závislosti na růstu hrubého domácího produktu a věří, že "pravda a láska časem zase zvítězí / protože princip nezabiješ".
Jeho desátá deska se hudebně rozbíhá všemi směry, jako by byla pytlem, z něhož utekly blechy: jedna s folkovou kytarou, druhá se samplerem, třetí v rapové kšiltovce, čtvrtá s partiturou pro pěvecký sbor.
Především ale Lament nabízí rozsáhlou litanii "bytostně radostného člověka, který je často smutnej" - jak o sobě řekl v Českém rozhlase - nad světem, jenž podle Čermákových písní "čeká na restart" a kterému "je*e z poměřování pér a HDP".
Své litanii dal převážně rapovou dikci. Údernost takového frázování odpovídá obsahu deklarativního, názorově vyhraněného alba, i když v Čermákově případě jde spíš o interpretační nápodobu než pravověrný rap.
Síla jeho sdělení tkví v charismatu, ve slovech, jejich osobním prožitku i zřetelném pocitu, že nejsou pouhou "textařinou", ale vyjadřují autorovo přesvědčení. Čermák v jednom "rapu" tvrdí, že každá báseň je modlitba, a v dalším připomíná, jak v každém z nás dřímá malý unavený svatý. A je to právě onen svatý - klidně si dosaďme sv. Cermaque -, kdo si prý klade hořící svět na bedra.
Toto misionářství, jakási polepšovna světa, se v písničkářství často replikuje, až to někdy může být únavné. Ovšem Jakub Čermák má schopnost vyjádřit se s aktualizovanou průkazností. "Už je mi třiatřicet / a roky s sebou tahám Nový zákon / a pokládám ho za kód / ale nikdy jsem ho nečet / a místo tečen evangelia / spíš upínám se na liják / kéž pohne suchem," deklamuje ve skladbě Florenc.
Možná je báseň opravdu modlitbou. Zhruba od května, kdy deska Lament s tímto textem vyšla, do vyprahlého Česka přišly časté intenzivní deště a nasytily půdu celé země.
Podobně jako se opakuje misionářství, replikuje se v Čermákově osobnosti i bytost "klasického" písničkáře krylovského typu, i když novými, na Lamentu rapovými způsoby za podpory téměř čtyřicítky spolupracovníků.
Třeba titulní píseň z ceněné desky Neboj ale naopak byla výrazně zpěvným přenesením "krylologie" - jakéhosi zastávání morálně pevných pozic - do současnosti. A některé verše v Imigrantech z ještě staršího alba Gravitace, napsané v čase přívalu běženců do Evropy, by Kryl snad přesněji neformuloval: "Včera jim vadili cikáni a dneska imigranti / jak můžou žít tak nas*aní / a ještě s*áčům fandit / té tíhy, kterou musí nýst / a toho smutku a zloby…"
Poukazování na Karla Kryla v souvislosti s písněmi Jakuba Čermáka už se stalo tradiční. Je ale dobře, když má krylovský postoj následovníky. Každá předešlá hudba připaluje - jako cigareta cigaretu - hudbu následující. Jde jen o to si svou cigaretu neuhasit. To se Čermákovi nestalo, naopak ji rozpálil na maximum. Ostatně zpívá: "Chci hořet jenom jednou, ale zato fest."
Už na desce Neboj se v písni Havlovy děti stavěl na Krylovu obranu ("Váha se rozbila / písničky od Kryla / berou si do huby / Landa a komunisti…). Na novém albu Lament k tomu základnímu pocitu návaznosti přidává přímý odkaz na nejznámější song proslulého písničkáře - krásnou a tak přesnou básnickou ozdobu: "Neboj se, bratříčku / to ještě nejsou tanky / zatím si dovedeme / ubližovat sami."
Na angažovaném albu Lament, které natočil v Kristových letech, dospěl Jakub Čermák k zahuštění své dosavadní písničkářské práce. Výsledná hmota je tak pevná, že by ji ani tank neprostřelil. Naopak. Právě Lament je z Cermaquových nejtvrdších ran. A ta by, bratříčku, prorazila i pancíř.
Cermaque: Lament
Indies Scope 2020
