V jednu chvíli vypadne proud a všichni se v šeru přesouvají do lobby, aby zjistili, co se děje. Když elektřina zase naskočí, rychle se vrátí zpět ke svým soukromým radovánkám.
"Večírek pro jednoho, když jsi o mě ztratil zájem / Budu prostě tancovat pro sebe, ve svém rytmu," zpívá k tomu třiatřicetiletá Kanaďanka v této "ódě na masturbaci", která předznamenala vydání jejího čtvrtého studiového alba Dedicated. To vyšlo uplynulý pátek a singl Party for One jeho součástí nakonec není.
Najdeme tu ale další skladbu Now That I Found You, kterou také provází klip. V něm sledujeme zpěvaččin idylický život s její novou láskou, rezavým kocourem.
Carly Rae Jepsenová k tomu, co chce říct, nepotřebuje komplikované metafory. Stejně přímočaré jsou i refrény jejích písní. Na desce Dedicated předkládá všechny emoce průzračné jako v tuctové romantické komedii z 80. let minulého století.
Cesta k nejprodávanějšímu singlu
Jepsenová prý většinu materiálu z nové desky napsala na dovolené v Itálii, kam se uchýlila po rozchodu s fotografem Davidem Kalanim Larkinsem. Sólo cestování jí prý pomohlo postavit se znovu na nohy, a byť stín rozpadlého vážného vztahu dopadl i na novou desku, do budoucnosti zde zpěvačka hledí spíše s optimismem.
Ostatně Jepsenová už je zase šťastně zamilovaná a písně jako právě Now That I Found You, následující Want You in My Room nebo Everything He Needs vyzařují pozitivitu. A ta patří k jejím poznávacím znamením.
V podobném bezstarostném duchu se nesl už průlomový hit Jepsenové jménem Call Me Maybe z roku 2012, který se na špici hitparád dostal díky vtipnému virálnímu videoklipu a podpoře celebrit, jako byli Justin Bieber nebo Selena Gomezová. Nakažlivě optimistický refrén se zavrtával do uší posluchačů a z interpretky, kterou objevila televizní talentová soutěž Canadian Idol, udělal popovou kometu.
Nejprodávanějším singlem roku si Jepsenová nasadila laťku vysoko a nahrávací společnost na ni tlačila, aby rychle vyprodukovala další hity. Jenže Kanaďanka se rozhodla nic neuspěchat a příští album Emotion natočila s producenty ze světa indie rocku, jako byli Dev Hynes, známý pod uměleckým pseudonymem Blood Orange, nebo Rostam Batmanglij, bývalý člen kapely Vampire Weekend.
Tato ambiciózní deska Jepsenové z roku 2015 sice v žebříčcích propadla, ale bodovala u kritiky: mezi tři nahrávky roku ji zařadily časopisy Vice, Time i Stereogum a fanoušci staromilského popu kolem ní vybudovali kult.
Proč to nevyšlo?
Je to jeden z nejzvláštnějších příběhů dnešního popu - zpěvačka, která dělá blankytně čistý pop nasáklý 80. léty, ale místo mainstreamové slávy sklízí obdiv u posluchačů, kteří jí na internetu skládají pocty v memech.
Trochu to vypadá, jako by Jepsenová dělala hudbu pro jinou éru, než v jaké žije. Kromě Japonska, pro které je její bezstarostný pop jako stvořený, už s žádným singlem do žebříčků nepronikla. Ani se sérií písní propagujících současné album Dedicated. Snad jsou až příliš rozjívené a nekomplikované na to, aby zapadly do mainstreamu ovládaného beaty žánru trap nebo melancholickými výpověďmi zpěvaček jako Halsey či Billie Eilishové.
Jepsenová je pohrobkem krátké éry takzvaného poptimismu z přelomu dekád, v níž lidé za zvuků hitů Lady Gaga a Katy Perry věřili, že pop se vrací k maximalismu a bombastickým žvýkačkovým melodiím. Jenže pak i na hlavní proud dopadla deprese a s osmdesátkovým elektropopem bodovala už jen Taylor Swiftová se svojí komplikovanou, narcistickou personou a historkami o zlomených srdcích.
Oproti ní byla Carly Rae Jepsenová jen obyčejná holka, která do nekomplikovaných disko rytmů zpívá, že je zamilovaná. V nejlepším platila za outsidera hudebního průmyslu, který vzbuzuje sympatie, nenabídla hlubší ponor do své osobnosti. Možná právě nikterak výrazný osobní příběh před čtyřmi lety zabránil její nahrávce Emotion, aby se stala stejným prodejním trhákem jako podobně znějící album jménem 1989 od Taylor Swiftové.
Není lepší drogy, než je popová píseň
Stylizace do "holky odvedle", která chce světu vyzpívat své touhy, platí i pro nynější album Dedicated. Jepsenová je tady znovu diblíkovskou reinkarnací Kylie Minogue nebo Madonny, podklady jsou pořád osmdesátkově blyštivé - úvodní skladba Julien v refrénu připomíná Waterloo od ABBA, pozdější I’ll Be Your Girl se vrací až kamsi ke kapele Bee Gees.
V textech jako Real Love zpěvačka sní o "pravé lásce", v písni Right Words Wrong Time lituje své nerozhodnosti. Na pár místech zní možná smyslněji než v minulosti, pomalejší a melancholičtější kusy Automatically in Love nebo Too Much patří k nejlepším na desce. Víc odpovídají tomu, že Jepsenové je dnes přes třicet let. Slibovaným dospělým albem ale Dedicated není.
Jeho pracovní název zněl "Hudba k domácímu úklidu", což zní jako vyložená ironie. Jepsenová nejspíš sama tuší, že v době, kdy do popu ve velkém pronikají politika nebo feminismus, o nichž zpívají Beyoncé či Ariana Grande, jsou její popěvky spíše čistým eskapismem.
Možná právě odtrženost od problémů tohoto světa je důvodem, proč ji fanoušci tak zbožňují a prohlašují za "královnu všeho". Carly Rae Jepsenová si prostě nemůže pomoci, je zaseknutá v postpubertálním stavu, kdy člověk vše prožívá naplno a neohlíží se na následky. Láska všechno zachrání a všechny čeká happy end.
"Když mě necháš, abych se do tebe zamilovala, rozkvetu pro tebe / Ještě jsi nezkusil takovou drogu, jako jsem já," zpívá v dalším singlu No Drug Like Me a jeden by se až pousmál nad tím, jak je to prosté.
Carly Rae Jepsen: Dedicated
Universal Music 2019
Nad náctiletým popovým eskapismem se z nadřazených pozic lze snadno ušklíbat, stejně jako nad stylizací Carly Rae Jepsenové do hrdinky romantických sitkomů, která věří na velkou lásku.
Jenže pak se člověk přistihne, jak si některý ten žvýkačkový hit z desky Dedicated zpívá ve sprše nebo ve výtahu a blaženě se usmívá. Nakonec asi přece jen neexistuje víc lepších drog, než je popový hit. A jestli vůbec máme něčemu věřit, tak proč ne zrovna lásce.
