Být v osmdesáti takhle živoucí. Velvetovský John Cale se vrátil na místo činu

Pavel Klusák Pavel Klusák
2. 3. 2023 12:34
Napřesrok tomu bude šedesát let, co se v New Yorku potkali Lou Reed a John Cale, zakladatelé Velvet Underground - kapely, jejíž coolness dodnes nevyprchala, ovšem která také bývá prohlašovaná za nejvlivnější americkou skupinu popové historie.

Lou Reed je po smrti deset let, což si mimochodem New York právě připomíná důkladnou výstavou. John Cale vloni oslavil osmdesátiny a předminulý měsíc vydal album Mercy: tvůrčí, bděle spojené s dneškem, plné mladších hostů, podivuhodně relevantní. Díky turné se teď autor vrátil na místo činu. Tuto středu zahrál v pražském Divadle Archa, které roku 1994 otevíral: vůbec první vystoupení tu patřilo jemu a tanečníkovi Minu Tanakovi.

Vyprodané divadlo, tedy tisíc stojících plus sedící balkon, potvrdilo, že Calea bereme za svého: dávného zakladatele undergroundového rocku, který se však díky tvůrčí síle v živých proměnách prožil až k dnešku. Za klávesami seděl se zřejmou soustředěností a ponorem do skladeb, s načepýřenou bílou kšticí připomínal ptáka, případně ptačí hnízdo. Ke svým velkým hitům, jako je záhadná balada o zmizení čínského atašé Chinese Envoy, přistupoval jen málokdy: samozřejmě zněly v jiných aranžmá, než jaké známe z nahrávek. Johna Calea to evidentně jinak nebaví, potenciál písní zkoumá v nových zvucích. To platilo i pro přídavek, dronejazzovou coververzi Heartbreak Hotel. Kdysi tuhle elvisovskou klasiku "přeložil" z durové tóniny do moll, což se věru běžně nedělá. Producent Brian Eno tehdy podotkl, že Cale tím píseň obohatil a vtiskl jí nádech suicidální atmosféry.

Nestandardní rocker a surreálný textař se v Praze ovšem mohl opřít o dobré kusy z aktuálního alba Mercy, leckým označovaného za jeho nejsilnější od devadesátých let. Při nové písni Moonstruck (Nico’s Song) se na plátně za čtveřicí hudebníků zjevila morfovaná tvář jeho už nežijící souputnice, zpěvačky a "narkotické ženy pod vlivem Měsíce" Nico. Potvrdilo se, jak silná je titulní Mercy, konstatující napjaté časy a žádající - u Calea tak překvapivě - o milosrdenství, poté, co "tolik dnů jsme prožili ve vzteku a noci byly naplněné touhou". Přitom se zase osvědčila tvárnost Caleova materiálu: v živém kvartetu nebyl sound ani tak hustý, ani tak temný jako na desce, budovala se tu suverénní, odlišná verze.

Koncert měl zajímavou stavbu. Po solidním začátku s kompozicí Jumbo (In Tha Modern World) z nultých let přišla skvělá střední část. Tady se najednou dravě dostal ke slovu Cale, který má na kontě krásné melodie, ale také od šedesátých let zkoumal minimalistické, improvizační a hlukové taktiky s newyorskou avantgardou. V Praze nerezignoval na písně, ale vplétal do nich příznakově primitivistická sóla, jaká si mohl dovolit díky bezpečnému groovu rytmické sekce - úctyhodně profesionální, ovšem tím skvělým ulítlým radikálem tu byl sólista. Stíhá vnímat dnešní zvukové proměny: samploval vlastní hlas a nechal bloudit v aranžmá svého dvojníka, stejně tak na koncertě občas zkreslil vlastní vokál efektem. Obojí znamená koketerii s virtualitou: Cale jí nepodléhá, ale zkouší, co z ní se mu hodí.

Výhrůžná Wasteland připomněla, že varování před zhroucením přírodního systému uměl Cale napsat už v roce 2005 na album Black Acetate. Seismické bicí, sólové vlny úderů, rezonance prostoru a těl, skoro fyzické otřesy: Wasteland je otextovaná píseň, ovšem to hlavní Cale říká zvukem a užívá si to. Část publika, zřejmě očekávající konzervativnější legendu, při vypouštění zvuku z klece odcházela na bar nebo vyměkla do konverzačních hloučků. Cale byl dál než oni: a instrumentální výboje zakončil návratem do radosti z čisté harmonie, bez pauzy přešel do líbezné Hanky Panky Nohow ze slavné desky Paris 1919. Takový kontrast k němu velmi patří.

Na Johna Calea se dnes nechodí pro společenskou naléhavost. Je to rockový básník, který vyšel ze skutečného newyorského undergroundu a prošel řadou zákrut. Instrumentoval písně do půvabné komorní hudby, křičel o strachu v návalech agrese, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozhodně nebyl žádný spořádaný pan Čistý. Praha zažila počátkem devadesátých let jeho velkou chvíli, kdy odložil elektrifikované nástroje a repertoár začal hrát u koncertního křídla: důrazně, beze stop po kompromisu s popem. V osmdesáti je relevantní coby autor i pódiový živočich, radující se z rozhodování v reálném čase. Chodí se na jeho avant-rockovou poezii a na radostný úžas, že padesát let po Velvet Underground můžete být pořád takhle živoucí.

Ve skladbě Story of Blood z nového alba Johna Calea nazvaného Mercy hostuje americká zpěvačka Weyes Blood. | Video: Domino Records
 

Právě se děje

Další zprávy