V současném mnohohlasu různorodé muziky, která přichází z mnoha míst najednou, se posluchačům hodí orientující průvodce. Může jím být Vinyla? Jak pro koho: žádná hudba není pro každého a u Vinyly to platí několikanásobně. V roce 2011 ji Pavel Uretšlégr a Tomáš Grombíř zakládali proto, aby tu bylo víc ocenění pro muzikanty než jen Andělé. Paralelně tehdy vznikly i ceny Apollo. Vinyla se ovšem od počátku etablovala jako nejzaměřenější na tvorbu mimo mainstream: pracuje na satisfakci pro nezávislé kapely, producenty elektronické hudby, autorštější podoby hip hopu. Během let začala pořádat i koncerty a semináře na podporu scény: zahustila síť setkávání a kontaktů.
Dnes už je cen a platforem víc: dá se tedy říct, že Vinyla přitvrdila. Někteří nominovaní z prvních ročníků jako kapela Zrní, festival Colours of Ostrava či projekt Piana na ulici by se dnes už mezi finalisty dostali těžko, byli by na to moc mainstreamoví a měkcí. Také odpadl druhý pól, hlubinnější experimenty: volné improvizátory jako uskupení IQ+1 by teď už do finále taky nikdo neprotlačil. Současná Vinyla výběrem příliš neevokuje rozhled po různých vrstvách, societách a "bublinách": jako by se soustředila opravdu jen na výseč z obecné pestrosti, převládlo tu zaměření na mladou a nejmladší popkulturu.
Nic není bez výjimky: v nominacích na album roku letos najdeme kapelu Orient, která se stala objevem roku Vinyly před pěti roky. Kytarista Tomáš Niesner, který albem Bečvou vzdává poctu otrávené řece, je také na scéně už pár let. Ale další jména lze číst jako zprávu o tom, co se děje na debutantské úrovni.
Pokud by se snad někdo obával, že Vinyla reprezentuje cosi okrajového a zároveň stylově příliš speciálního či komplikovaného, nemusí se bát avantgardy. "Písně pražské pětice Tamara evokují prosluněný prázdninový den, kdy jdou starosti stranou," píší pořadatelé a pro tuto (ze čtyř pětin ženskou) kapelu to skutečně platí. Pokud bychom se ptali po stylové originalitě, asi bychom ji nenašli. Jenže Tamara je v klubech a na festivalech oceňovaná právě pro určitou prostou radost: je po ní poptávka i v souvislosti s nejistými časy, které prožíváme. Podobně jako Anna Vaverková, jejíž jednoduchý synth pop v kombinaci s tichým hlasem zvukově může připomenout dokonce až sound Markéty Muchové, když s ní v 80. letech hrály Kroky Františka Janečka. Jenomže takhle Annu nikdo z mladých neposlouchá: nedokonalost a jednoduchost je výrazem domáckého přístupu, popového "do it yourself", udělej si sám. Toyota Vangelis z nominované platformy Future jiskří přímo zachází s písní Měls mě vůbec rád Ewy Farne: tahle "future" už hází za hlavu původní příběh písní z mediálního mainstreamu a používá je pro vyjádření svých emocí, snad s jednoduchou nostalgií vůči popu svých mladších let.
Další z producentů, Mat213, se svým klubovým hitem o lásce a trase pražské tramvajové linky 17 dělá nejpopovější superpop ze všech zúčastněných. Kyvadlo trendů se k němu v současné době vychýlilo. Jako by v letech pandemie, války za rohem a klimatického šikmého svahu chtěly i nezávislé a alternativní kruhy strávit svůj čas v klubu přímočarým, spíše eskapistickým odreagováním.
Mezi nominacemi lze najít projekty názorové, hlásící se ke společenské agendě. Tomáš Niesner putoval podél otrávené Bečvy, aby ke své kytaře přidal terénní nahrávky. "Ze Sudet na Vinohrady," rapuje Anki Tran na své první české desce No More Drama a přináší nepovědomé svědectví ze society Vietnamců, kteří ani se životem v Česku nepřišli o asijskou část identity. Pražský label Unizone sestavil charitativní kompilaci 4UA jako bezprostřední podporu napadené Ukrajiny. Ovšem atmosféru úniku a relaxace lze slyšet leckdy i v projektech, které se hlásí k něčemu neklidnému: Niesnerova meditace nad environmentální katastrofou se nese skrze půvabnou, téměř ukolébávající hudbu, jež pro novou situaci volí staré osvědčené prostředky.
Na výroční hudební objev jsou u nás dnes občas nominovaní jedinci nebo party, kteří publikovali třeba osm skladeb a to je všechno. Můžeme to pokládat za podezřelé a ptát se, jestli to není poněkud přehlíživé vůči tvůrcům, kteří za sebou mají roky růstu a sebezdokonalování. Jenomže mnohem užitečnější bude číst tuhle volbu jako signál: na budování alb mnohdy není čas, říká nejmladší generace. Vyrůstala s rychlým internetem a je to znát na kolážování převzatých zvuků, samozřejmém používání aplikací a softwaru pro procesování zvuku. "Mluvím jenom v inside jokes, co jenom ty pochopíš," zpívá Mat213 a čerstvý indie pop si opravdu neláme hlavu, zda bude srozumitelný širšímu publiku. Mluví ke svým. Mimochodem polemické rozbory a nesouhlasné recenze tahle societa nezná: byly by pro ni v rozporu s tak skloňovaným pojmem "péče". Viz i písňový text Anny Vaverkové: "Já tě mám ráda / Já tě mám / A to ti nestačí?"
Resumé: Vinyla nereprezentuje všechny, ale vysílá signál, že mileniálové přetvářejí výraz zdejší nezávislé hudby. Tahle hudební cena zachytila znamení změny a velmi jasně ho artikuluje letošními nominacemi. To je na ní nejlepší. Protože kde se mění hudba, tam se mění celá společnost.