Justin Vernon, protagonista kapely Bon Iver, to k ikonické slávě dotáhl i díky timingu: "hipsterská" nultá léta se přesně potkala s jeho návratem k "obyčejnému" písničkářství. Co z talentu zbylo po deseti letech? Otiskl do světa něco specifického a má ještě sílu? Nové album nazvané i, i dává příležitost se o odpověď pohádat.
Opáčko z popkultury: lesní muž hvězdou
Pětadvacetiletému Justinu Vernonovi z amerického státu Wisconsin změnilo život, když odjel do srubu v lesní samotě. V zimě koncem roku 2006 byl čerstvě po rozchodu a necítil se zdráv. V lese strávil nějakou dobu sám: vezl si sem jednu píseň, na místě dopsal a nahrál další.
Album For Emma, Forever Ago vydal zprvu na vlastní pěst: vedlo z osobní krize, bez bolestínství, a playbacky Vernonova hlasu vrstvené do sboru zněly úžasně. Deska distribuovaná přes tehdejší portál MySpace brzy vyšla pro mezinárodní trh.
Hipsterské komunity vždy stály mezi autenticitou a čilým městským marketingem: málokterá hudba tak rychle přešla od "nezávisláků" do kaváren Starbucks jako Bon Iver. Za druhou desku už "kluk ze srubu" získal dvě výroční ceny Grammy. Podobně jako u kanadských Arcade Fire se tu dočista prolnuly světy nových indies a mainstreamu.
S příběhem aktuální desky ovšem přímo souvisí, jak se Justin Vernon snažil setřást punc oficiální hvězdy. Utekl do vedlejšího projektu The Volcano Choir, kde se schoval v kolektivu. S třetím albem se trápil tak, až dokonce oznámil, že kapelu a pojmenování Bon Iver dává k ledu.
Nakonec našel východisko ve spásném paradoxu vůči svazujícímu, do zblbnutí opakovanému příběhu o nalezení sebe sama v čistotě lesa: prolnul se s technologiemi. Na albu nazvaném 22, A Million v roce 2016 zpívá především přes vocoder: filtr robotické metalízy odlidšťuje hlas, jako by autorovo sdělení muselo projít strojem.
Hipsterský komunismus
Nyní vydané - mohutně očekávané i propagované - album s experimentálním názvem i, i ukazuje, že Bon Iver vedení Vernonem od minule nezměnili tvůrčí taktiku. Jde se od kořenů, hudební motivy zjevně navazují na gospel, soul, folk: zároveň je hlas od začátku zkreslený, už pořádně nepoznáme, zda zpívá vícehlas, nebo jestli to je harmonizér nasazený na vokál jediného člověka.
Produkce alba připomíná způsobem vzniku hip hop, podklady se neustále sytí samply, industriálními šumy, recyklovanými zvuky a ostrými střihy. Vernon si navíc přizval hostující indie autority: přispívají James Blake, Moses Sumney, bratři Dessnerovi ze skupiny The National, pěvecký sbor z Brooklynu a dvě desítky dalších.
Jenže tam, kde na 22, A Million mnozí slyšeli naléhavost a zápas o nový zvuk, tentokrát jako by něco scházelo. Letošní Bon Iver jsou nepochybně odvážní v kumulaci zvukových excentričností, ale nakonec je to všechno dost dekorativní.
Vernon vždy psal nejasné texty, tady vysloveně spoléhá na útržky, jako by z klobouku poslepu vytahoval oddělené verše a hesla. Není to průšvih, ale také to nepůsobí jako víc než pokus, skica, hra.
Je třeba zmínit, že vloni vyšlo album kapely Big Red Machine, kterou si Justin Vernon vypěstoval s Aaronem Dessnerem z The National. Vyrostla z jejich společné chuti pracovat v komunitách, vymýšlet hudbu při společných session a vytvářet prostředí, kde se mohou scházet a obohacovat muzikanti z různých zemí.
Proto vznikla nezávislá organizace People a její festivaly v Berlíně i ve Státech: silný důraz na rovnostářství tady přerůstá až do jakéhosi hipsterského komunismu.
Vernon natáčel i vymýšlel se čtyřiceti kolegy a nemalou část nové hudby sklidil do loňského, velmi dobrého LP s Big Red Machine. To samozřejmě nemělo takovou propagaci jako "ikoničtí" Bon Iver - jenže ti letos přišli do probrané situace. Nejspíš i proto se vydali divokou, v něčem experimentální a v něčem dost vyšlapanou cestou.
Špatná poezie a radost z kapitalismu
Nové album Bon Iver si získalo svérázné privilegium, jaké v dnešní době nebývá časté. Kromě nadšených, uznalých a potvrzujících recenzí utržilo i několik tvrdých kritik ve velkých médiích.
Rozdělený ohlas vyvolal zajímavou debatu. V Guardianu píší nejen o "špatné poezii", ale také o tom, že pokud kolem sebe Justin Vernon chce vytvořit komunitu, měl by spojovat lidi na základě skutečných hodnot, ne jen vytěžovat příjemný sound.
Hudební portál Quietus pak už rovnou obviňuje Bon Iver ze "spokojenosti v pozdním kapitalismu", ze stagnace a spoléhání na popularitu. Autor Jamie Chambers v Quietusu ještě pokračuje: krizi vidí i u supervlivného hudebního webu Pitchfork, který novinku Bon Iver vychválil hned po vydání. Pitchfork začínal jako velký maják nezávislého popu internetové generace, ale před čtyřmi roky se stal součástí mediálního impéria Condé Nast, které vydává Vogue či New Yorker. Pod jeho křídly od Pitchforku odcházejí mnozí autoři, kteří web profilovali.
Debata ukazuje nesmlouvavý pohled na hudební scénu, která se etablovala v nulté dekádě. Účet tu vystavují hlavně novináři, kteří vyžadují, aby hudba vnímala naléhavost dnešních velkých světových problémů a aby se dala převyprávět v jejich souvislostech. To je ústřední paradigma, do kterého se umělci "musí vejít".
Proto se nepřipouští možnost, která u části publika rezonuje: Justin Vernon tentokrát přišel s tím, čemu Umberto Eco říká "otevřené dílo" - s lehce experimentálním tvarem, kde posluchač sám musí vyvinout určité úsilí a mozaice s impresivními texty vtisknout určitější význam. Což je při pozornějším pohledu samo o sobě pozitivní politikum: veřejnosti se nevnucuje jediný význam, ale ponechává se prostor, aby si do hudby mohla promítnout vlastní zkušenosti, temperament a styl imaginace.
Část publicistiky při té příležitosti říká: Heleď, kámo, na tohle je pozdě, my teď potřebujeme něco angažovanějšího.
Také se ale můžeme oprávněně ptát, jestli takový nárok nevychází z příliš úzké zkušenosti s uměním a popkulturou. Jestli nepřikládá příliš restriktivní šablonu na neohraničenost umění, které přece chce reagovat nejen na klima a lidská práva, ale také na osobní psychologii člověka, na kódy a struktury dorozumění, na tajemství spirituality v blázinci dnešního světa, na vystižení reality nečekaně pádnou zkratkou, na dráždivou neurčitost významu zvuku.
Asi jde vždy o míru: na faktu, že "ve válce mlčí múzy" (tedy že když je nutno bojovat o hodně, samoúčelná zábavnost si má dát pauzu), se nakonec shodneme. Pro některé kritiky, jak vidno, takový výjimečný stav už nastal.
Vyčerpaní, nebo pořád živoucí?
Kdyby některý promotér nalákal Bon Iver do Česka na první zdejší koncert, mělo by to i po nové, lehce stagnační desce samozřejmě cenu.
Bon Iver: i, i
4AD 2019
Viděli bychom někoho, kdo na pódiu umí propotit triko a zásobu kšiltovek, v hudbě se blaženě koupe jako v horské tůni a má reálnou schopnost udělat z hráčů, zpěváků a posluchačů kolem sebe opravdové společenství.
Někomu to může připadat moc emotivní, pro někoho je to opravdové a rád se nechá vtáhnout. Hipsterské ikony z první dekády stárnou: kdo jich ještě nemá plné zuby a naopak patří k čerstvějším posluchačům Bon Iver, možná po seznámení rychle uzná, že Justin Vernon má k světové popularitě skutečně přirozené předpoklady.
