Recenze - Třímetrové kyvadlo hrající na harfu s pomocí gravitační síly, digitálně ovládané varhany nebo sto let starý Teslův transformátor jsou příklady hudebních nástrojů, s nimiž islandská zpěvačka Björk natočila osmé studiové album Biophilia.
A aby toho nebylo málo, nový materiál obalila do ambiciózního konceptu multimediálního projektu pojatého coby meditace „nad vztahem hudby, přírody a techniky". Patří do něj také sbírka esejů, aplikace pro tablety a putovní výuková výstava. Odvaha Björk pustit se do tak náročného projektu překračujícího hranice médií vzbuzuje úžas; v současné éře umělecké rychloprodukce (a ekonomické krize) patrně neexistuje jiný hudebník, který by něco podobně ambiciózního realizoval. Jako by Biophilia ani nepatřila do zrychlené doby, v níž se rychlé ideje šíří superrychlým internetem.
A jestli přemýšlíte, kudy do spletitého labyrintu s názvem Biophilia vlastně vstoupit, už sama otázka je odpověď. Björk nejspíše naznačuje, že stařičký formát hudebního alba by mohl dostat injekci v podobě nových multimediálních možností a najít si tak cestu k novým generacím posluchačů, kteří žijí v „multitaskingu".
My staromilci si ale desku Biophilia raději pustíme v nějakém standardním přehrávači. I vysvlečená z interaktivních možností tabletových remixů, her či vysvětlujících esejů má své vlastní kouzlo - ale potřebuje dostatečně trpělivého posluchače. Björk opulentní ekologický projekt postavila na dost možná nejintimnější a také nejméně hitové desce své diskografie.
Dobře namazaný eko-organismus
Björk strávila poslední dvě dekády hledáním harmonie mezi popem a odvážnými zvukovými přístupy - částečně destilovanými ze soudobé avantgardy i taktik rave kultury „udělej si sám". V novém tisíciletí pak využila výsostného postavení a snažila se infikovat popový mainstream nápady, které byly hudebně excentrické a zároveň pocitově niterné.
S albem Medúlla (natočeném skoro výhradně ze zvuků pocházejících z lidských úst) dospěla v polovině dekády k nejextrémnějšímu experimentu. S následnou nahrávkou Volta se ale vrátila k popovějším formátům; se třemi písněmi ji na komerčně úspěšné desce dokonce pomohl hitmaker Timbaland, shlížející tehdy z většiny žebříčků.
S novou deskou se Björk od popu zcela odvrací. Chybějí čitelné refrény, skladby vesměs postrádají výrazné beaty a k melodiím je potřeba se dlouze proposlouchat. Hned úvodní šestiminutový Moon vhodí posluchače do vodních ploch harf, v nichž se musí rychle naučit plavat, nebo se utopí. Abstraktní je i první polovina následné skladby Thunderbolt, než se k varhanám a pěveckému sboru přidají elektronické pulzy. Podobně Crystalline s inovativními zvuky gamelesty (kříženec celesty a gamelanu) zachrání roztříštěné rytmy, které v poslední minutě spustí breakbeatovou smršť.
Je to jeden z mála momentů, kdy se Biophilia alespoň na chvíli vynoří ze ztišené meditativní nálady, která chvílemi působí akademicky až chladně. Ostatně co jiného čekat od písní inspirovaných lunárními cykly či temnou vesmírnou hmotou. Podobně je to ostatně se zpěvaččiným hlasem. Křehká a bezprostřední melodie Cosmogony, jež zasáhne hned na první poslech, je výjimkou. Mnohem typičtější je pro desku šestiminutový experiment Hollow z prostřední části: proklouzává mezi prsty a posluchač v něm marně hledá, čeho by se zachytil.
Kdo přežije, dostane za odměnu aktuální singl Virus, v němž se motivy a melodie množí podobně jako nemoc v napadeném těle. Předposlední Mutual Core připomene zpěvaččinu asi nejlepší desku Homogonic z roku 1997. Střetly se tu tradiční nástroje (zde varhany - samozřejmě ovládané přes tablet) s industriálními beaty. Ztišený závěr pak obstará Solstice, kde už zní jen gamelesta a hlas, který se snad poprvé za celou desku odváže.
Björk vždy lovila trendy (od elektronické hudby devadesátých let na Debut až po futuristický hip hop na Volta) a zároveň ji stejnou měrou zajímaly i nejobecnější mechanismy fungování lidských vztahů a světa. Na nové desce sleduje spíše druhou linii a písničky pouští k vodě. Vše působí dojmem dobře promazaného stroje, či lépe řečeno perfektně fungujícího organismu, jehož smysl je tak komplexní, že ho nakonec lze v jazyce popu jen těžko shrnout.
Megalomanské vizionářství
Ve finálních fázích působila Biophilia trochu těžkopádně. I kvůli tomu titul "první app-album" zpěvačce nakonec vyfouklo hned několik méně známějších muzikantů operujících na internetu. Nakonec se o dva týdny zdrželo i vydání nahrávky; Björk prý na poslední chvíli ještě musela překopat některé písně.
Björk už natočila lepší (či spíš posluchačsky přátelštější) desky, ale její aktuální přírodně-technologická meditace je dalším a vlastně logickým krokem v úchvatné kariéře jedné z nejzajímavějších postav popu posledního čtvrtstoletí. Biophilia jde pod povrch věcí a snaží se otevřít dveře k nové zkušenosti s hudbou.
Projekt se má v dalších letech rozrůst v putující výstavu, která kromě koncertů nabídne i kurzy pro školní mládež, jež budou mít za cíl povzbudit ekologické uvědomění dětí a zároveň je naučí skládat hudbu na tabletech. Je samozřejmě otázkou, zda to všechno skutečně někdo zaplatí, ale už plán zní jako echo z časů, kdy muzikanti ještě věřili, že hudba může změnit svět. A nové technologie jí v tom mohou pomoci - což je jedno z poselství desky Biophilia.
Jestli něco současné populární hudbě chybí, jsou to právě podobně velké ambice, které by tvořily protipól „punkovým" metodám muzikantů tvořících doma na kolenou a na laptopech. Většina kladných recenzí z angloamerických médií si všímá právě úchvatného konceptu, v němž je prý zabalena "čirá krása". Ty negativnější reakce naopak připomínají, že Björk propadla autorsky na úkor velkých idejí.
Že zpěvačka nakonec nedokázala oba konce projektu spojit a dovést na jednu úroveň, je ale "logická vada" na kráse této desky. Už ve žhavém jádru alba je zapsán určitý paradox: je to harmonická nahrávka o chaosu, technologiemi prosycená meditace o předtechnické době a přírodních algoritmech.
Björk: Biophilia. CD, 50 minut. Vydala firma One Little Indian.
