Večer zahájila pražská formace Kora Et Le Mechanix Michala Kořána a Filipa Homoly. Čistý ambient doprovázený škrcenými klávesami, které kroužily jako družice kolem planety, zabalené ve vrstvách hluků a bičované větrnými tornády. Hudba, která připravila atmosféru pro hlavní hvězdu.

S nástupem Geira Jenssena a jeho VJe na pódium očekávala celá Akropole přísun megawattů energie, typických pro jeho studiová alba. Jenssen se však trochu ztrácel a atmosféru zachraňovala synchronizovaná videoprojekce; svou hloubkou dokonce občas přebila hudbu.

Skvělé pohledy přes cameru obscuru na norské řeky, města a obyvatele, Jenssen zatím pouštěl z laptopu podklady skladeb z nového alba Dropsonde a přibarvoval je klávesami. Deska byla sice ohlašována jako hold jazzu a swingu, ale Jenssen si v rámci pověstného minimalismu vybral jen malé útržky skladeb a uložil je "k ledu" pod vrstvou hluků.

Přesto posluchači víc zpozorněli až s momentem, kdy skladbou Antennaria zavzpomínal na album Substrata. Místo psaní esemesek a kontrolování času se začali zajímat o hudbu, která dostala konkrétnější obrysy; Biosphere do ní vložil ještě víc melodií položených na house či atmosférickém breakbeatu.

Návštěvníci si nakonec vynutili jeden přídavek, opravdový vrchol večera. Až tady se Biosphere naplno oprostil od těžkých aranží držících jej u země a do atmosféry setmělého, napjatého hlediště vpustil velkou dávku svého "surového" norského umu.

I když se možná Biosphere nepředstavil v takové formě, jak ho známe z  alb, byl zážitek spatřit jej na jevišti. A i když jeho "boj" s unylou atmosférou provázely zpočátku ztráty, nakonec přece jen ukázal, kdože nahrál nejlepší ambientní album na světě…