Recenze - Kdo od slibně znějící spojení Brian "Danger Mouse" Burton (ten vyšší z Gnarls Barkley) a Beck čekal rozjuchaný festival experimentů, bude půlhodinovou psychedelickou črtou zaskočen.
Nenápadná deska Modern Guilt si žádá trpělivého posluchače - který si ale s každým dalším poslechem odnese hlubší a stále víc naléhavý i znepokojivý zážitek.
Kouzlo téhle nahrávky přitom spočívá v jakési těžko definovatelné ležérnosti, kdy má posluchač pocit, že melodie kolem něj plují jaksi mimoděk; jakoby se vše podstatné odehrávalo nikoliv v tom, co Beck říká, ale v tom, co zůstává nevyřčeno v pauzách mezi slovy.
Na prvních několik poslechů máte pocit, že je to spíše demoverze, polotovar, který ovšem s každým dalším poslechem dostává na plastičnosti. Producent Danger Mouse dokázal všechny odstíny Beckova eklektického talentu přetáhnout povlakem psychedelického rocku pozdních šedesátých let a pod tímto zvukovým hávem pak z Modern Guilt dokázal vypiplat nenápadné tiché album.
Desku, která na maličké ploše půlhodiny stihne posluchače protáhnout temnými zákoutími folku, rocku a blues; dojde i na elektrizující hlukové stěny a těkavé jungleové rytmy, za které by se nestyděl ani Squarepusher.
Ani jeden motiv, ani jeden styl ale nepřeváží a nestrhne desku jedním směrem, ve své uzavřenosti a kompaktnosti připomene album asi nejvíc podobně skromné nahrávky Sea Change a Mutations.
Beck jde v úspornosti tak daleko jako ještě nikdy. Žádné složitě stavěné formální experimenty, žádné složité mezihry ani důmyslně budované vztahy mezi slokami a refrény. Jedna z nejsilnějších skladeb, mrazivá paranoia Walls, stojí na skoro až banálním nápěvu, který Beck jen kolovrátkovitě opakuje, a pak prostě skončí.
Modern Guilt je skvěle mířenou střelou od boku, za kterou se ve skutečnosti skrývá velmi propracované hudební sdělení od talentované, a především ukázněné a soustředěné mysli.
Titulní Modern Guilt,Profanity Prayers nebo baladická Volcano jsou skvělým příkladem éterických, na první poslech až bezstarostných skladeb, kterým za zátylkem mrazivě těká paranoidní tíseň. Čistý pop noir.
Kouzlo spočívající v kontrastu odlehčené, až banální bezstarostnosti, ve které posluchač cítí pnutí stovek démonů, to není nic nového a kdekdo už tohle teritorium prozkoumal. Beck však do těchto vod vstupuje s mnohem plastičtější vizí než „jen" vykřesávat z protikladů překvapivé kombinace zvuků a nálad.
Beck už nechce být rozjařenou pouťovou atrakcí; je rozčarovaný, naštvaný. Čtyřicítka za rohem, deziluze ze světa, do kterého lidstvo míří, naléhavost, se kterou Beck pojmenovává vinu moderních časů, tu přesně kontrastují se zdánlivou ležérností, se kterou kratičké album mimoděk proudí sluchátky.
Album, které Beck vydal v den svých osmatřicátin, je jeho desátým studiovým počinem. Muž, který roztěkanost povýšil na princip tak jakoby na prahu čtyřicítky uzavřel jednu kapitolu svého hudebního vývoje a zrání svou nejkompaktnější, nejnenápadnější, nejzáhadnější, nejkratší, nejskromnější a dost možná i nejlepší deskou.
Beck: Modern Guilt. CD, 34 minut. Vydala firma Universal, 2008.
