Vždyť polovina z nich jsou debuty! Po skončení festivalu ale téměř unisono říkají: byl to silný rok. Vítězný, výrazně artový film Křižáček pak může vlít sebevědomí do žil všem autorům, kteří pochybují, jestli má smysl vydat se za úspěchem po trnité cestě.
Ohlédneme-li se za letošním ročníkem karlovarského festivalu, vidíme za sebou přehlídku s příjemně sebevědomou tváři. Týká se to především hlavní soutěže. Když umělecký ředitl Karel Och na tiskové konferenci na začátku června oznamoval účastníky boje o Křišťálový glóbus, mnozí z novinářů lehce protahovali obličeje. Dobře, jsou tam dva bývalí vítězové soutěže s novými filmy, ale jinak žádné skutečně vlivné režisérské jméno!
Lidé z programového oddělení se totiž už před pár lety rozhodli riskovat a sázet na začínající filmaře. Polovina snímku z hlavní soutěže jsou tak debuty. Zdá se, že nastoupená cesta vede dobrým směrem. Takhle silná soutěž v Karlových Varech nebyla řadu let.
Hned dva filmy oceněné na sobotním ceremoniálu - Chlapi nepláčou a Ptáci zpívají v Kigali - se dostaly do mé osobní top pětky největších festivalových zážitků a troufám si říct, že jsou to snímky, které by neudělaly ostudu v soutěžích těch nejprestižnějších festivalů.
Karel Och se svými spolupracovníky zároveň navolil do hlavní poroty výrazné cinefilské osobnosti: od střihačky Sarah Flackové po kolumbijského režiséra Cira Guerru.
Tak trochu se očekávalo, že u této skvadry osobností to budou mít těžší mainstreamověji laděné kousky, například ruská komedie Arytmie, americká komedie Drobné si nechte nebo izraelsko-německé melodrama Cukrář.
Ale že hlavní cenu porota nakonec přidělila tomu nejvíc abstraktnímu a formálně neobvyklému snímku z celé soutěže - tedy Křižáčkovi Václava Kadrnky - bylo přece jen docela překvapení.
Mně se Křižáček výrazně nelíbil, rád mu však dám šanci podruhé. Od poroty je ovšem volba tohoto filmu jasným a sebevědomým přihlášením směrem k náročným projektům, které zkoušejí hledat nové formy vyjádření.
Když už jsme u toho sebevědomí, přesně tenhle pocit do žil by Křižáčkův karlovarský úspěch mohl vlít všem pochybujícím potenciálním talentům, kteří váhají, zda má smysl vydat se podobně náročnou cestou za splněním filmařského snu.
Top 10 Jana Gregora z Aktuálně.cz
- 1. Ciambra - režie Jonas Carpignano
Jestli má někdo našlápnuto na to, aby se z něj stal důstojný nástupce bratrů Dardennů, je to Jonas Carpignano. Ciambra je divoká a magická sonda do života v romské osadě na jihu Itálie. Režisérova práce s neherci, kteří hrají sami sebe, je fantastická. Nade všemi ale ční uhrančivý čtrnáctiletý Pio Amato, na něhož čeká na konci filmu - přesně v intencích výše zmíněných belgických mistrů - nelehké morální dilema. - 2. Janička - režie Bruno Dumont
Formálně nejulítlejším filmem festivalu byl tenhle bláznivý muzikál o formujících letech Jany z Arku. Známý provokatér ale její mýtus nezesměšňuje. Výkony mladých talentovaných zpěvaček a eklektická hudba muzikanta Igorra dávají vyznít textům, které mentalitu začátku 15. století vystihují přesněji, než by se mohlo podařit konvenčnímu historickému filmu. - 3. Ptáci zpívají v Kigali, režie Joanna Kos-Krauzeová
Velké překvapení. Polská režisérka střední generace natočila velmi progresivní a ve svém přístupu radikální snímek o tématu rwandské genocidy. Je to ten nejtlumenější film o psychologických následcích děsivých masakrů, který si dovedete představit. Přesto nebo právě proto se dotýká podstaty traumat svých dvou hrdinek - polské ornitoložky (Jowita Budniková) a rwandské dívky, která unikla jisté smrti (Eliane Umuhireová). - 4. Chlapi nepláčou, režie Alen Drljevič
Suverénně vystavěná a odvyprávěná story o skupinové terapii válečných veteránů různých stran balkánského konfliktu. Největší doják festivalu o tom, že aby člověk mohl odpustit jiným, musí nejdříve odpustit sám sobě. - 5. Zvířata, režie Greg Zglinski
Podobným filmům se nepřeložitelně říká "mindfuck". Příběh manželské a tvůrčí krize zaobalený do fikčního světa, v němž se zábavně míchají realita, sny a svět románu, který jedna z postav píše. Jasně, hodně si režisér půjčuje od Davida Lynche i od Larse von Triera, ale řada nápadů ve filmu je poměrně originálních. - 6. Obludárium, režie Trudie Stylerová
Film tak čistý a v dobrém slova smyslu naivní, jako jeho hlavní hrdina Billy Bloom. Alex Lawther hraje strhujícím způsobem afektovaného, ale okouzlujícího transvestitu, který se šikaně postaví tak, že se rozhodne kandidovat na školní královnu. Je to euforická středoškolská komedie, která se dá číst i jako satira na kulturní války v Trumpově éře. - 7. Western, režie Valeska Grisebachová
Naturalistický antiwestern o německých dělnících, budících rozruch v bulharské vesnici, stimuluje diváky na pudové i intelektuální úrovni. Možná z něho trochu čiší konstrukt, ale a po zásluze je to jeden z nejdiskutovanějších filmů. - 8. Odnikud, režie Fatih Akin
Nejlepší filmy režiséra Fatiha Akina (jako třeba snímek Proti zdi) jsou jednoduché, přímočaré a úderné jako nějaká tříakordová vypalovačka. Platí to určitě i o snímku Odnikud, v němž se Diane Krugerová mstí nepotrestaným náckovským vrahům svého syna a muslimského manžela. - 9. Bez názvu, režie Michael Glawogger
Režisér Michael Glawogger sice nestihl objet celý svět, jak si plánoval pro svůj projekt Bez názvu: v Libérii totiž po čtyřech měsících umřel na agresivní typ malárie. Střihačka Monika Williová ale z natočených materiálů složila hodně zajímavý tvar. Je to sugestivní filmová báseň o zapadlých místech a lidech, které v dokumentech National Geographic neuvidíte. - 10. Baby Driver, režie Edgar Wright
A guilty pleasure na konec. Slastně dementní a velmi stylová zábava. - Těsně pod čarou:
Absence blízkosti, Happy End, Čára, Divý kraj, Axolotl Overkill, Druhá strana naděje, Jejich nejlepší hodina a půl
