Spisovatelovi synové Gonzalo a Rodrigo tento týden v Madridu slavnostně představili stostránkovou prózu nazvanou Uvidíme se v srpnu, která vypráví o tajném milostném životě vdovy. Španělsky píšící držitel Nobelovy ceny za literaturu s psaním příběhu zápolil až do své smrti v roce 2014.
Tuto středu, na Márquezovy narozeniny, se novela objeví na pultech knihkupectví ve španělštině pod názvem En agosto nos vemos. Záhy bude následovat anglická a hned příští týden mezi desítkami dalších také česká verze, kterou v překladu Blanky Stárkové vydá Odeon.
Kniha pojednává o Aně Magdaleně, která se každý rok v srpnu plaví trajektem na karibský ostrov, aby tam navštívila hrob své matky. Při té příležitosti si vždy odpočine od rodinného života a zažije románek na jednu noc. "Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dětmi. Přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem," stojí v anotaci knihy, kterou český nakladatel označuje za "hymnu života, oslavu radosti navzdory uplývajícímu času a ódu na ženskou touhu".
Podle agentury AFP první kapitolu Márquez přečetl na veřejnosti už v roce 1999 a později zveřejnil úryvky v deníku El País a časopisu The New Yorker. Se zbytkem textu byl ale nespokojený, a tak jej odložil a raději dopověděl své paměti nazvané Žít, abych mohl vyprávět. Po nich ještě dokončil jinou prózu nazvanou Na paměť mým smutným courám, jež se dočkala smíšených ohlasů.
V roce 2003 se k příběhu Any Magdaleny vrátil, a dokonce poslal rukopis své literární agentce. Ta ještě sedm let nato informovala kolegy, že navzdory zhoršujícímu se zdraví Márquez zkouší příběh dokončit, a požádala je, ať spisovateli pomohou.
Novela nakonec měla nejméně pět verzí, přičemž až do posledních chvil romanopisec text upravoval, škrtal věty, měnil přídavná jména a ke konci života ještě diktoval úpravy, když už sám psát nemohl. Přesto nakonec vynesl zdrcující verdikt. Nedlouho před smrtí prohlásil, že kniha je bezcenná a má být zničena. Sám to už udělat nestihl. Zemřel v roce 2014, bylo mu 87 let.
Rukopis pak spolu s Márquezovou pozůstalostí putoval do archivu univerzity v americkém Texasu, kde jej prozkoumali literární vědci. Po dohodě s nimi dědicové rozhodli, že s redaktorem Cristóbalem Perou poskládají Márquezovy roztroušené kapitoly a úryvky příběhu, o němž se proslýchalo, že nemá konec.
Synové sice připouštějí, že próza není dodělaná, přesto podle nich odráží Márquezův krásný styl psaní i hluboký vhled do lidské duše. Výsledných zhruba sto stran poskládali z téměř osmi stovek stran poznámek, přičemž z pěti existujících verzí vybrali tu, kterou v jednu chvíli preferoval i sám Márquez. Přesto si z protichůdných verzí textu museli například vybrat, kolik je protagonistce let nebo zda jeden z jejích milenců má, či nemá knír, zmiňuje deník New York Times.
"Když jsme si ten celek pročetli, došlo nám, že kniha je mnohem lepší, než jak jsme si ji pamatovali," tvrdí mladší syn Gonzalo García Barcha. "My si myslíme, že tak jako otec v posledních letech ztratil schopnost psát, mohl ztratit i schopnost číst a posoudit kvalitu vlastního psaní," dodává.
Márquez v posledních letech života zápasil s výpadky paměti způsobenými demencí. Nepoznával už příbuzné ani přátele, a když rozečetl vlastní knihu, nedokázal si vybavit, že ji napsal, tvrdí New York Times.
Podle nich se synové báli knihu zveřejnit mimo jiné z obavy, aby nebyli nařčeni, že chtějí na otci posmrtně vydělat. Zajímavé jim na textu přišlo například to, že se jedná o Márquezovu první prózu, kde je protagonistkou žena.
"Pro mě je nejdůležitější, že teď už byla všechna Gabova díla vydána, nic nezbývá. Uzavřeli jsme jeden kruh," dodává Gonzalo García Barcha. Márquez, kterého latinskoamerický svět znal pod přezdívkou Gabo, po sobě žádné další rukopisy nezanechal. Nedokončená díla nakonec vždy zlikvidoval - s jedinou výjimkou, a to právě knihou Uvidíme se v srpnu.
Nejčtenější španělsky píšící autor 20. století Gabriel García Márquez proslul epickým románem Sto roků samoty z roku 1967. Podobenství o samotě, lásce či smrti mísí realitu s magičnem a střídá časové roviny. Vypráví ságu rodiny Buendíů z fiktivní obce Macondo umístěné do jihoamerického pralesa.
Celosvětově se této prózy prodalo už přes padesát milionů výtisků, z toho jen v Číně poslední dobou deset milionů, spočítal deník El País.
Americká videotéka Netflix letos uvede televizní seriál právě podle Sto roků samoty. Dokud žil, Márquez nabídky na adaptaci odmítal. Ještě za jeho života byly ale zfilmovány romány Láska za časů cholery, kde jednu z hlavních rolí ztvárnil španělský herec Javier Bardem, nebo Kronika ohlášené smrti.
Márquez býval označován za hlavního představitele boomu latinskoamerické literatury v 60. a 70. letech minulého století. Slavné jsou i další jeho knihy jako Podzim patriarchy či Generál ve svém labyrintu.
Nobelovu cenu za literaturu obdržel v roce 1982 za romány a povídky, v nichž "kombinuje fantazii a realitu do bohatě strukturovaného světa představ, zrcadlícího život a konflikty kontinentu". Naposledy vydal román Na paměť mým smutným courám.
