Gabriel García Márquez žil, aby vyprávěl o magii i courám

Boris Hokr
18. 4. 2014 9:09
Křehké a poetické magično se potkává v Márquezových dílech s brutální historií nejen Kolumbie; vše s nádechem vášně, erotična a melancholie v barvitě vykreslených kulisách dusné Jižní Ameriky.
Gabriel García Márquez.
Gabriel García Márquez. | Foto: Reuters

Nekrolog - Zprávy o smrti Gabriela Garcíi Márqueze, kolumbijského nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982, jsou vzhledem k jeho dílu, v němž se slovy stockholmské komise snoubí neskutečné s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace, překvapivě strohé. Trpěl rakovinou, potřeboval léky tišící bolest a jeho stav byl v poslední době křehký...

Snad každý, kdo se kdy začetl do Márquezových knih, by přitom čekal když ne pány s křídly a přízraky dávných přátel, tak záhadného papouška, nebo alespoň jednu milostnou zápletku.

To není neúcta k mystériu smrti. To je absence onoho mystéria. Vždyť přece není možné, aby se poslední příběh, který jeho život napsal, spokojil jen s fádní, jakkoliv decentně pojatou realitou.

Foto: Reuters

Pokud nás totiž jeho knihy něčemu naučily, tak tomu, že ve všem je kouzlo. A že to kouzlo se přirozeně objímá s tragédií a láskou. Láskou vznešenou, láskou idealistickou, láskou nesmrtelnou. A ano, láskou tělesnou a kvetoucí v každém věku, na loži mileneckém, manželském i smrtelném. Vždyť pokud bychom měli při umírání něčeho litovat, pak toho, že to není pro lásku, že?

Poutník k Macondu z města mrtvých

Gabriel García Márquez měl, mírně řečeno, barvité dětství. Jeho vlastní paměti, z nichž však bohužel dokončil pouze první svazek z plánovaných tří, dokládají, kolik kouzelných motivů a scén z jeho knih bylo ve skutečnosti s citem převyprávěnými skutečnými historkami.

Podívejte se na ukázku z nejznámějšího "márquezovského" filmu Láska za časů cholery.
Podívejte se na ukázku z nejznámějšího "márquezovského" filmu Láska za časů cholery. | Video:

Slavný román Láska za časů cholery je svého druhu poctou velké lásce jeho rodičů, která musela překonat odpor nevěstiny rodiny a vyznačovala se skládáním básní i písní, a nelidskému zesmutnění těžce zkoušených kolumbijských telegrafních drátů, když byli mladí milenci odloučeni. Spisovatelův dědeček (ale i další příbuzní), slavný Plukovník, se objevuje ve Sto rocích samoty.

Ale především to byl výborný vypravěč. Pravda, společně s babičkou se utápěl v morbidní nostalgii a mladému Garcíovi způsobil nejednu noční můru, ale také jej bral do cirkusu a ukázal mu v omezeném prostoru jeho rodného města ze světa víc, než dnes zvládne strýček Google. A také svého vnuka poučil, že nejtěžším břemenem, které si muž může s sebou nést, je mrtvý člověk...

Foto: Reuters

Což však berme jen jako metaforu, jakkoliv s tímto motivem slavný Gabo naložil. Průvodcem po světě magie, znamení, kleteb a kontaktů se zásvětím se mu stala jeho babička. To její schopnost podat i ty nejzázračnější a nejnemožnější události jako neochvějnou pravdu se stala základem pro Márquezův magický realismus.

Velký vliv však na budoucího spisovatele měl i tzv. Banánový masakr, k němuž došlo nedlouho po jeho narození. Nebyl tedy přímým účastníkem krvavého potlačení nepokojů mezi dělníky najatými společností United Fruits, která krom krve přinesla do kraje i zázrak ledu, ale dozvuky této události, společně s dědečkovými politickými názory, položily základy, aby se po letech stal Márquez hlasem nejen Kolumbie, ale celé Latinské Ameriky proti statu quo, proti bezpráví a svévoli mocných a nečestných...

Kroniky špíny světa i milovaných smutných cour

Během studií práv v Kartageně se Márquez začal živit jako novinář – pokud můžeme psaní za pár pesos nazvat „živením se“. Důležitější bylo setkání s dalšími milovníky vyprávění příběhů a také objevení velkých literárních vzorů, jako byla Virginie Woolf a především pak William Faulkner.

Foto: Reuters

Právě tohoto velikána americké jižanské literatury považoval Márquez za jednoho z uměleckých praotců nové generace latinskoamerických spisovatelů. Považoval jeho styl a témata za velmi blízká těm, která zajímala i jej – a při pohledu na romány jako Když jsem umírala není těžké pochopit proč.

Gabriel García Márquez.
Gabriel García Márquez. | Foto: Profimédia

Faulknerovské vlivy se setkaly s antikou (konkrétně se Sofoklem) a daly vzniknout prvnímu románu. Všechna špína světa z roku 1954 poprvé představuje slavné Macondo, jehož historii posléze podrobně rozpracoval ve Sto rocích samoty. Samotná knížečka (v českém vydání stěží sto stran) byla autorovi drahá především pro svou spontánnost, ke které se už později nemohl z pochopitelných důvodů přiblížit.

Celosvětový úspěch přinesla tehdy už dávno ženatému spisovateli kniha Sto roků samoty. Stovky recenzí, přirovnání k Bibli, zájem o osobu autora.

Sám Márquez to příliš nechápal a občas poznamenal, že jeho román obsahuje i celou řadu vtípků pochopitelných jen těm nejbližším, takže by se nebozí kritici, pokoušející se o ty nejpodivnější výklady, mohli nechtě zamotat...

Gabriel García Márquez.
Gabriel García Márquez. | Foto: Profimédia

Sto roků samoty je vedle Lásky za časů cholery knihou, která nejvíce formuje obecné představy o Márquezovi a jeho psaní. Křehké a poetické magično se potkává se zpracováním brutální historie nejen Kolumbie; vše s nádechem vášně, erotična a melancholie v barvitě vykreslených kulisách dusné Jižní Ameriky, ale i jakési snové Evropy a dalších zemí, které Márquez sám či se ženou procestoval.

Ještě dál však jdou jeho povídky. Pohřeb Velké matky, Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce nebo Dvanáct povídek o poutnících... Ve všech se čelí poznání, že život není skutečný bez smrti, která dává velikost i všudypřítomné, zraňující i povznášející lásce.

Podívejte se na film Eréndira natočený na motivy G. G. Márqueze.
Podívejte se na film Eréndira natočený na motivy G. G. Márqueze. | Video:

Márquez pochopitelně nezapomněl ani na své novinářské začátky, psal knihy prosté jakéhokoliv magického realismu. Takové jsou Zpráva o jednom únosu i Zpověď trosečníka. Kritický hlas pozorovatele, nikoliv okouzlujícího vypravěče, je ale cítit i v Kronice ohlášené smrti. A politické, romantickou nostalgií prodchnuté názory zděděné od dědečka poznáme i v románu o Simonu Bolívarovi, největším hrdinovi Jižní Ameriky, v knize Generál ve svém labyrintu.

Člověk neumírá, kdy by měl...

Dílo Gabriela Garcíi Márqueze

Colombian Nobel Prize laureate Garcia Marquez walks alongside a leftist rebel during the opening of the peace talks in San Vicente del Caguan

1955 – Všechna špína světa, česky 2006
1961 – Plukovníkovi nemá kdo psát, česky 2006
1962 – Pohřeb velké Matky, česky 2008
1962 – Oči modrého psa
1962 – Zlá hodina, česky 2006
1967 – Sto roků samoty, česky 1971
1970 – Zpověď trosečníka, česky 2004
1975 – Podzim patriarchy, česky, 1978
1978 – Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce, česky 2008
1979 – V tomhle městečku se nekrade (český výbor)
1981 – Kronika ohlášené smrti, česky 1984
1985 – Láska za časů cholery, česky 1988
1987 – Dobrodružství Miguela Littína v Chile, česky 2007
1989 – Generál ve svém labyrintu, česky 1995
1992 – Dvanáct povídek o poutnících, česky 1996
1994 – O lásce a jiných běsech, česky 1997
1996 – Zpráva o jednom únosu, česky 2007
2002 – Žít, abych mohl vyprávět, česky 2003
2004 – Na paměť mým smutným courám, česky 2005

Kruh vyprávění, který začal u vlastních příbuzných a pokračoval skrze mnohé Márquezovy hrdiny, reálné i fiktivní, se nakonec logicky završil ve chvíli, kdy povýšil na hrdinu sám sebe. Kniha nazvaná Žít, abych mohl vyprávět vyšla roku 2002 – a ani zdaleka se nejedná o obyčejné paměti. Podobně jako v nedávném případě Salmana Rushdieho je možné je brát jako plnohodnotný román – u Márqueze nadto poslední z těch „velkých“.

Mladý Gaba v něm zažívá dobrodružství, jaká byla možná jen v Latinské Americe nebo... knihách Gabriela Garcíi Márqueze. A i když se nám nedostalo příběhu celého, těžko naleznete lepší způsob, jak se se svým oblíbeným spisovatelem rozloučit. Márquez totiž skutečně žil, aby vyprávěl, a právě zde nám vyprávěl naposledy.

Ano, vydal nějaké texty i později, ale to byly už jen drobky z kdysi bohatě prostřeného stolu. Márquezova cesta byla již téměř u konce a nedokončenost jeho pamětí je nakonec svého druhu vítězstvím. Jsou dveřmi, za nimiž bude již navždy žít a vyprávět s chutí, gustem a zápalem i jiskrou v oku galantního štramáka, který se právem stal „nejpopulárnějším španělsky píšícím autorem od dob Cervantese“.

Právě tam je oním Gabou, který dobře ví, že žádná medicína a bolest tišící prášky nevyléčí, na co nestačí prosté štěstí. Zjištění je to prosté i kouzelné. Inu, márquezovské. Ale oceníme je všichni.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Praha mění pravidla pro pouliční umění v centru, zakáže obří pandy či bublifuky

V centru Prahy už nebudou moci vystupovat lidé v obřích kostýmech pand a dalších zvířat. Zakázané bude také dělání bublin, které znečišťuje chodníky. Změnu vyhlášky o pouličním umění, tzv. buskingu, schválili zastupitelé. Vyhláška také rozšiřuje místa se zákazem pouličního umění na celé Staroměstské náměstí a další místa.

před 4 hodinami

Ve velké části Prahy se zvýší daň z nemovitosti

Ve velké části Prahy se zvýší daň z obytných nemovitostí, v případě komerčních nemovitostí se zdvojnásobí na celém území metropole. Vyplývá to z úpravy vyhlášky pro výpočet daně, kterou schválili pražští zastupitelé. Městské části si mohly určit, zda daň u rezidenčních domů zvýší - z těch velkých tak učinily Praha 1, 3, 7, 8, 10, 11 a 12. 

Další zprávy