Letos v Česku vzniklo hned několik filmů, jež by rozhodně nedělaly v Americe ostudu. Páni nad hlasujícími lístky z České filmové a televizní akademie (ČFTA) se přesto rozhodli, že na Oscary vyšlou raději snímek z roku 2015 Ztraceni v Mnichově, jehož symbolická zámořská premiéra si dala načas až do letoška.
Jde o nepochopitelně nerozumnou volbu, jinak to nazvat nejde. Ztraceni v Mnichově jsou sice skvělá hříčka, to ale není atribut, který by kdykoliv v historii stačil, aby si film odnesl zlatou sošku. Ceny americké filmové akademie jsou luxusní mainstreamové pozlátko rozdávané podle mnoha psaných a ještě více nepsaných pravidel. Nápaditá metahra Petra Zelenky svou vyhraněností a lokálností nemá při obeznámenosti s mechanismem Oscarů šanci.
Kroutit hlavou nad tím musíme tím spíš, že se nabízejí přinejmenším dva filmy, jež by do škatulek a nálad amerických akademiků zapadaly lépe. V případě konzervativního pohledu na volbu tu máme rozporuplnou, ale reprezentativní Hřebejkovu Učitelku, jejíž námět i provedení nevybočují z představy o ocenitelném dramatu a nuance snímku provokují spíš Čechy než zahraniční publikum.
A pokud by čeští akademici uvažovali racionálně a s čistou hlavou, nemohli by vybrat nikoho jiného než drama Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, které by mělo jako jediný český zářez relevantní naději probojovat se do užšího výběru.
Jde přece o snímek naplňující představu evropského, divácky stále ještě vstřícného artu, s dobrými ohlasy z mnoha festivalů (velmi zásadní "buzz", samotný základ Oscarů). Za vše mluví už jen fakt, že na letošních evropských filmových cenách EFA Awards figurovaly v předvýběru padesáti nejlepších filmů netradičně hned dva české kusy. Naši akademici tam opět vyslali Ztraceni v Mnichově a Rada Evropské filmové akademie přihodila právě Hepnarovou.
To už je samo o sobě jasným signálem, že oficiální tuzemský favorit není favoritem zahraničních kolegů z branže. A na mainstreamovou soutěž se přece neposílá film proto, že ho opravdu, ale opravdu považuju za ten nejlepší (nebo že jeho tvůrci jsou moji kamarádi), ale proto, že u něj předpokládám pravděpodobnost dostat se v soutěži co nejdál.
Podobnost s vítěznou polskou Idou z roku 2013 by asi stála v cestě konečnému úspěchu Olgy, což ale nemění nic na tom, že z naší produkce měla největší šanci dostat se do některého z užších výběrů, a kdo ví, možná i samotných nominací.
Tato diskuse ani volba opravdu nejsou a nemohou být o tom, jestli je lepší Já, Olga Hepnarová, Ztraceni v Mnichově, nebo třeba Rodinný film (další skvělý, ovšem na Oscary příliš "hipster" kus), ale který z těchto snímků může naši kinematografii nejúspěšněji reprezentovat a tím jí jako celku pomoct na cizí trhy. Podobný přešlap obzvláště zamrzí v době, kdy se vyrojila řada talentovaných filmařů přemýšlejících v nadnárodním měřítku.
ČFTA je soukromý spolek, takže akademici nemají povinnost používat během hlasování mozek ani se nikomu nezodpovídají. Mají právo nepřemýšlet a letos ho využili na maximum. Vyslali fajn týpka v tričku a kšiltovce na galavečer ve chvíli, kdy vedle něj stál připravený gentleman ve smokingu. A budou překvapení, že se nedostane ani přes vyhazovače.
