Zombie houbičky a vybuchující mozečky. Parazit z chlaďáku baví s béčkovým švihem

Z vesmíru se k nám dostal neznámý virus. Několik desetiletí číhal, aby se zkraje milénia kdesi v Austrálii začal šířit. Tehdejší zásahová americká vládní jednotka jej zlikvidovala, vzorek si však převezla do USA. O několik let později, kdy byl přísně střežený objekt prodán a přetvořen na byznys se sklady, se houbový virus opět začíná šířit. Zasáhne v životě ztraceného sekuriťáka přezdívaného Piškot a novou zaměstnankyni Naomi, jež se potýká s nevydařeným vztahem, z něhož si odnesla malou dceru. 

U sociálně vykloubené dvojice, která nevděčnou práci existenčně potřebuje, tvůrci připravují půdu klíčící romanci. A jakkoli scénář zadělává i na možnou reflexi hlubších problémů, ať už jde o vládní nekompetenci a lhostejnost ve prospěch mediálně pozitivního obrazu či vykořisťování jedinců snažících se zařadit zpátky do společnosti, vyprávění se drží čistě hravé žánrové zábavy. Protagonisté berou setkání s nebezpečím jako dobrodružství. Po dlouhé době jsou proaktivní a opouští svou svazující škatulku. 

Scénář Davida Koeppa, jenž pravidelně spolupracuje se Stevenem Spielbergem nebo Stevenem Soderberghem, vychází z jeho stejnojmenné literární předlohy. Příběhy v Hollywoodu etablovaného tvůrce, jednoho z komerčně vůbec nejúspěšnějších, bývají často kolísavé. Tentokrát stran žánrových motivů zůstal u jednoduchosti a dokázal vykřesat relativně působivou a občas i neotřele nápaditou podívanou. I díky suverénní režii Jonnyho Campbella, držícího se vychýlených úhlů kamery a celkově velmi dravé stylistiky. 

Hektolitry zmutovaných tekutin v bludišti skladu 

Nejde o projekt s globálním zásahem (film produkovala francouzská společnost StudioCanal), nýbrž o autenticky béčkový koktejl s nižším rozpočtem, který se odehrává na jedné lokaci. Ze skladů, které si lidé pronajímají a kde hromadí různorodé harampádí, tvůrci vytváří nebezpečné bludiště. Objektem pomalu prorůstá infekční houbový hnus. Každý kontakt s ním znamená smrt, případně ztrátu vědomí, neboť virus dokáže převzít kontrolu nad lidským tělem. Právě nakládání se zombie pravidly a konstrukce násilí či tryskajícího hnusu dodávají snímku určitou svěžest. 

Na začátku čte Piškot klasiku žánru Invaze zlodějů těl. Ke kořenům gore titulů se film hrdě hlásí. Dočkáme se tak hektolitrů výbušných a zmutovaných tekutin i slastně groteskního násilí, přesto se film drží relativně krotké hrany. Vyprávění kráčí po vyšlapaných cestách rámovaných závodem s časem. Mladé dvojici nejdříve přes telefon pomáhá vysloužilý vládní pracovník ze staré školy Robert. Boj s houbovým mikrosvětem opentluje několik vedlejších figur, které i navzdory půvabné nelogičnosti vyprávění působí sofistikovaně a kauzálně drží pohromadě. 

Zobrazit
8 fotografií

Úvodní část filmu však značně přešlapuje na místě, nepřináší mnoho nových informací a stejně tak nepříliš obratně nakládá s atmosférou, ty správné obrátky film nabírá až později. Lehce opotřebený je pak akcent na rádoby neotřelé využití energických skladeb od Beach Boys či Blondie. Spousta momentů balancuje na hraně nepříliš originálního derivátu. Šponované momenty před očekávaným „jump scarem“ se občas přesouvají od nejistoty ke komfortu pramenícímu z příjemného strachu, kdy víme, na čem jsme. 

Sympatičtí outsideři a hravá poťouchlost 

Groteskní efekty, jmenovitě třeba nakažená sebedestruktivní zvířátka, spoléhají na takřka komiksově nadsazenou estetiku a naturalismus ustupuje. Tvůrci si uvědomují, že diváci jsou zvyklí na podobné příběhy, a tak se místo překvapivosti pokouší o upřímně rozpustilou hravost, jež se nepotřebuje omlouvat za svou „přiblblost“ a zároveň neprahne po nekonečném franšízování. 

Související

Pozoruhodná Cesta zločinu. Hvězdně obsazený thriller nečekaně hledá lidskost

Filmu jde především o nekonfliktní feel-good zábavu s příměsí lehce zvrácených nechutností, jež výsledek koření. V čele s hvězdou ze Stranger Things Joem Keerym, jenž proslul ztvárněním sympatického losera, a Georginou Campbellovou, obsazenou například do prestižního hororu Barbar, útočí především na mladší publikum. Paradoxně však v propojení s hvězdami starší generace: Liamem Neesonem a Lesley Manvilleovou, kteří své nezkušené mladší parťáky trochu symbolicky tahají z problému. 

Což je v něčem symptomatické, protože Parazit z chlaďáku se neustále pohybuje mezi krvavou tradicí zakořeněnou v 60. až 80. letech a její přístupnější a citlivější reinterpretací pro dnešní publikum. Z trezorové chladničky pak film vylézá s odřenými lokty úspěšně. Navzdory schematické omšelosti vykazuje jiskřivou poťouchlost díky sympaticky outsiderským postavám, kterým nikdo nevěří, natož ony samotné. Otevřít s nimi tenhle ve své hrozivosti vtipný houbový trezor, který nabízí nalezení odvahy i správné životní cesty, stojí za to.