O úmrtí Jiřího Cieslara dnes vpodvečer informovala Libuše Bělunková, šéfredaktorka časopisu A2, kde Cieslar od loňského září pracoval. Podle jejích slov spáchal sebevraždu. Na ní se bezpochyby podepsala těžká psychická choroba, jíž trpěl - endogenní deprese.
Cieslar byl předním představitelem generace kritiků, která po řadu let neměla příležitost se prosadit a po listopadu se de facto ocitla znovu na začátku. Cieslarovi se satisfakce dostalo na začátku 90. let s příchodem na katedru filmové vědy na FF UK. Později vedl katedru filmových studií.
"Byl vyznavačem vypjatě subjektivního uvažování o filmovém díle, u něho ovšem podloženého spolehlivou orientovaností v literatuře a fiozofii, o nichž také často psal," říká filmová teoretička Zdena Škapová, která se s Jiřím Cieslarem znala a stýkala už od dob společných vysokoškolských studií.
Cieslar byl dle slov Škapové jediný člověk, který se u nás filmové kritice věnoval na nejvyšší intelektuální úrovni soustavně už od 70. let. Byl člověkem s ambicemi sahajícími až k šaldovskému esejismu, kterého jeho estétství a erudovanost spolu s jeho povahou předurčovaly k věčnému solitérství. Měl nebývalý rozhled, neustále na sobě pracoval a do filmové kritiky přinášel i pohled jiných disciplín, filozofie, historie či literatury, charakterizovala ho Škapová.
Stovky článků
Cieslar měl na film vysoké nároky a zároveň věřil v sílu jeho imaginace; imaginativní, přitom přesné a analytické byly i jeho texty. Takto například pro časopis Reflex přemýšlel o Antonioniho Zvětšenině: ".... Thomasova prvně znejistělá tvář zračí něco nového. Tento metodický cvičitel a mistr pohledů, manipulátor, aranžér, který ve svém malém ateliérovém království skoro už uvěřil, že vládne fotografovanou realitou jako svými modelkami, najednu zavětří hranice svých možností. Něco mu "uniklo", zažil otřes, pocit úplné samoty. Snad asi zpychl perfektními pohledy, snad o nich málo přemýšlel. Poprvé se nedívá dravě jako vlk po svém okolí, ale bezděky ohne svůj pohled do sebe, na svůj dosavadní život. Metafora pantomimické hry na tenis, k níž se fotograf přidá, vskutku vede k pocitu, že skoro každý, ne vždy s dobrými důvody, se podílí na němě domluvené hře, možná žije v polosnu ve vztahu k pravému smyslu své existence, možná si i zvykl na své stereotypy, protože je mu v nich snesitelně."
Prof. PhDr. Jiří Cieslar se narodil 7. února 1951 v Praze. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, v letech 1976 - 1989 pracoval jako redaktor čtrnáctideníku Záběr. Přispíval do Literárních novin, Revolver Revue, Prostoru, Filmu&Doby, Iluminace, Respektu, Reflexu a dalších periodik, naposledy do kulturního týdeníku A2. V roce 2003 dostal Cenu F. X. Šaldy.
Do jeho bibliografie patří kromě mnoha set článků a předmluv i knihy a výbory shrnující jeho texty, kritiky a eseje; mimo jiné Louis Buňuel, Filmové zápisky 90-93, Concettino ohlédnutí, Démanty všednosti (ve spolupráci se Zdenou Škapovou a Stanislavou Přádnou), Kočky na Atalantě či Hlas deníku.
