"Už tě bolí hlava?" ptá se před epickým finále Nolanova nového filmu herec Robert Pattinson svého parťáka. Pro mnohé diváky půjde o jeden z mála okamžiků, kdy jednorozměrným hrdinům porozumí a dokážou se na ně napojit.
Nolanův snímek Tenet, který od čtvrtka promítají česká kina, skoro polovinu dvouapůlhodinové stopáže působí jako přímočarý hollywoodský "blockbuster". S přibývajícími časovými paradoxy a dialogy o paralelních světech se ale komplikuje jak probíhající dění, tak i dění, které již proběhlo.
Od diváků vyžaduje zřejmě ještě větší intelektuální výkon než režisérova předchozí díla. Tenet, s prvky takzvaného heist filmu (jako Nolanův starší Počátek), filmu o relativitě času (jako Interstellar) i válečné akce (jako Dunkerk) působí coby jejich vylepšený průsečík. Ve vrcholných sekvencích těchto snímků jsme zpravidla sledovali několik paralelně probíhajících akcí. Šlo v zásadě o intenzivnější zapojení postupu, který využívali již průkopníci kinematografie jako D. W. Griffith. Tenet jde dál. V některých scénách vyžaduje, abychom opustili lineární myšlení, neboť zde minulost, přítomnost a budoucnost běží paralelně.
Stejně jako v předešlých filmech také tentokrát Nolan pro větší srozumitelnost aplikuje složitý vyprávěcí koncept na známé žánrové konvence. Tenet přejímá a ozvláštňuje především organizační strukturu špionážních thrillerů bondovského střihu. K tomu, aby se tajný agent v dokonale padnoucím obleku dostal do blízkosti sadistického padoucha, který mluví s ruským přízvukem a obchoduje se zbraněmi, uměním i časem, musí střídat identity a cestovat z jedné atraktivní lokace do druhé. K dispozici má neomezený rozpočet, špičkové technologie a povolení zabíjet.
Zároveň se Tenet od bondovek zásadně liší přístupem k hlavnímu hrdinovi. Agent ztvárněný charismatickým Johnem Davidem Washingtonem na rozdíl od Bonda nemá psychologicky prokreslenou osobnost, nedisponuje charakteristickými rysy ani minulostí.
Svou identitu přizpůsobuje potřebám mise, na kterou byl vyslán. Kdykoli je dotázán, jak se jmenuje, vyhne se odpovědi. Ostatní o něm mluví jako o protagonistovi - jak je postava označena také v titulcích - a stejně jej chtě nechtě vnímáme my, neboť první čtvrtinu filmu trávíme výhradně v jeho společnosti.
Člověkem dostatečně obeznámeným s pravidly světa, jejž má zachránit, se Washingtonův "protagonista" ve skutečnosti stává až v závěru. Teprve tehdy mu dochází, jaké je jeho místo a funkce v příběhu, což mu umožní převzít kontrolu, jak se od protagonisty očekává.
Christopher Nolan tak stejně jako dřív nejen nabízí strhující podívanou, ale zároveň potměšile reflektuje hollywoodské charakterové typy a stereotypy: vypráví o vyprávění. Někdy záměrně zesiluje znaky narativů o záchraně světa, jindy postavy nechává komentovat zašmodrchanost zápletky či dramatičnost určitých filmařských voleb.
Nejdřív odpověď, pak otázka
Porozumění tomu, "jak" byl snímek zkonstruován, je tudíž pro plnohodnotný divácký zážitek stejně relevantní jako to, "o čem" a "o kom" vypráví. Podobně se i postavy ještě víc než v předchozích Nolanových filmech podřizují architektuře fikčního světa. Nemají a nepotřebují mít hloubku, neboť nejde o jejich city ani logiku jednání. Cílem je pochopit skrze ně přeskupující se strukturu. Ta má stejně jako název filmu podobu palindromu, kdy první půlka zrcadlově odráží tu druhou. Něčím zároveň připomíná Escherovy obrazy, na nichž konec splývá se začátkem.
Úvodní akční sekvence, odehrávající se v budově ukrajinské opery, budí zdání autonomního segmentu, který nás má po vzoru bondovských prologů pouze "nakopnout" a vtáhnout do dění. Zpětně ale vychází najevo, že ve vyhrocené konfrontaci teroristů se zásahovou jednotkou byly zakomponovány odpovědi na podstatné otázky, které zazní mnohem později.
Pro film, jehož hrdinové zachraňují svět před tím, co už se možná stalo, jde o příhodný princip a Nolan jej uplatňuje v celém Tenetu. Nejdřív odpověď, pak otázka, nejdřív následek, pak příčina.
Stejně jako v režisérově filmu z roku 1998 Sledování, který pomocí neutříděných vzpomínek rekonstruoval zločin, jako v Mementu s hrdinou trpícím amnézií nebo v Dokonalém triku, tematizujícím snahu přelstít publikum a odhalit kouzelnický trik, také Tenet systematicky vytváří paralely mezi formální stránkou a tématem.
Protagonista, agent CIA, je zprvu stejně neinformovaný jako divák a do posledních minut si ujasňuje, kam který dílek složité skládačky patří. V nejlepší tradici špionážního žánru zde hrají prim zatajování, získávání a analýza informací, stejně jako rozplétání vrstevnaté sítě, rozpínající se ovšem nejen do všech stran, ale také do různých časů.
Dáma v nesnázích
Po úvodní akci na Ukrajině, která měla prověřit agentovy schopnosti, ho zlanaří organizace, jež se snaží zabránit třetí světové válce. Protagonista zpočátku zná jen zvláštní gesto s překříženýma rukama a magické heslo "tenet": má mu otevřít dveře, o jejichž existenci dosud netušil. Následně potkává osoby, které se v situaci orientují lépe než on a dokážou mu vysvětlit třeba "inverzní entropii" nebo "dědův paradox". Zpravidla ale znají, případně jsou ochotné odhalit jenom část pravdy. Jak ve filmu příhodně zazní: "Nevědomost je naše munice."
Vychází najevo, že kdyby postavy od začátku věděly všechno, mohly by se v určitých momentech rozhodnout jinak a ohrozit plán na záchranu světa. Ruský oligarcha Andrej Sator hraný Kennethem Branaghem tak největší hrozbu představuje proto, že disponuje skoro neomezenými vědomostmi. Na základě toho přestal věřit v budoucnost. Ví, že v ní pro něj není místo.
Oproti němu hrdinové neztrácejí naději - i díky tomu, že pro ně mnohé informace zůstávají skryté. Jak by se zachovali, kdyby svůj osud znali? Rezignovali by na snahu cokoliv změnit?
Predestinace je jedním z témat, okolo nichž Nolan krouží. Postavy nechává vést poněkud polopatické dialogy o svobodné vůli a osudu. Přesvědčivější je film v okamžicích, kdy ústřední premisu znázorňuje, případně ponouká, abychom uvažovali proti kauzalitě, když vyvolává očekávání ohledně dějů, k nimž již zřejmě došlo.
Nolanův přístup k obrácené časové posloupnosti má překvapivě blízko k experimentální komedii Oldřicha Lipského Happy end. V převážně seriózním Tenetu se ale namísto smíchu dostavuje údiv nad řemeslným mistrovstvím tvůrců.
Také další postavy, o jejichž hledisko je vyprávění později rozšířeno, slouží především k nastolování nových situací, s jejichž pomocí může filmař demonstrovat různé časové paradoxy a zvyšovat sázky. Jako špičkového konstruktéra jej více zajímá, jak věci fungují, než co lidé cítí.
Jednorozměrnou, typizovanou figuru představuje Robert Pattinson coby Neil, který Washingtonova hlavního hrdinu zasvěcuje do troufalých plánů na infiltraci zabezpečeného skladiště nebo krádež plutonia. Plastičtější se zprvu jeví postava nešťastné manželky ruského oligarchy, hraná Elizabeth Debicki. Také ona je ale nakonec jen dámou v nesnázích, jejíž iracionální jednání mužům přidělává starosti.
Dešifrování honiček
Lépe než k vyjadřování myšlenek a emocí postavy slouží k tomu, aby zpřehledňovaly vyprávění. Přepínání mezi jejich hledisky plní podobný účel jako hudební motivy a zvukové efekty nebo červená a modrá barva, odlišující různé směry, jimiž se ubírá zápletka. Také s těmito berličkami je však každá další velkolepá akční sekvence, ať už se odehrává na letišti v Oslu nebo tříproudové dálnici v Tallinu, náročnější na sledování. Zejména v té poslední a nejmasivnější se k údivu přidává snaha dešifrovat, kdo se prostorem a časem pohybuje jakým směrem.
Přestože Nolan míšením klasických a moderních vyprávěcích strategií bere ještě menší ohled na diváky lačné odpočinkové zábavy, k intuitivnímu pochopení Tenetu člověk stále nepotřebuje doktorát z fyziky, kterým se chlubí Neil. Cíle padoucha i hrdinů jsou srozumitelné, některé paradoxy vyřeší univerzálně srozumitelná "víra v zákonitosti světa" a vynalézavé akční scény, v nichž vedle jízdy pozpátku nechybí ani staré dobré struhadlo na sýr a palička na maso, divákům zrychlí tep bez ohledu na to, jak dobře se zorientují v časoprostorových souvislostech.
Natáčení na filmový materiál a v autentických lokacích z různých částí světa, praktické efekty namísto digitálních a upřednostňování blízkých, skoro dokumentaristických záběrů s malou hloubkou ostrosti zároveň vedou k tomu, že explozi obřího přepravního letadla nebo souboj tělo na tělo zakoušíme takřka hmatatelně. Celé tělo pak divákům v nejhlasitějších scénách rozvibruje burácivý soundtrack Švéda Ludwiga Göranssona, spolu s precizním střihem Jennifer Laneové od začátku do konce určující tempo - však film příznačně otevírá zkouška orchestru.
Nejen touto fyzičností se Tenet dotkne diváka. Idea celoplanetárního restartu, kterou párkrát naťuknou četné, leč svižné vysvětlující dialogy, odráží dnešní úzkost z klimatické krize i hrozících jaderných konfliktů. Výzvy, před něž film člověka staví, jsou proto náročné na zpracování nejen pro komplexnost vyprávění, ale také pro jejich závažnost a absenci uspokojivého řešení.
Na jednu otázku zatím odpovědět nelze: zda bude "tenet" magickým slovem nejen pro bezejmenného protagonistu opusu s rozpočtem 200 milionů dolarů, ale také pro filmový průmysl. Přitáhne podobně dlouhý, vážný a procedurálně chladný snímek, jehož docenění vyžaduje větší spolupráci než standardní popcornová zábava, do kin dost lidí, aby zachránil řetězce kin bankrotující kvůli pandemii? Jasněji by mělo být po americké premiéře, která se výjimečně uskuteční až příští týden. Do té doby nám stejně jako hrdinům filmu nezbývá než věřit.
Tenet
Scénář a režie: Christopher Nolan
Vertical Ent., česká distribuční premiéra 27. srpna.
