Spojené státy 80. let jsou v popkultuře často zemí blahobytu a nadměrné spotřeby. Daňové výhody pro nejbohatší firmy a jednotlivce ovšem kromě podnícení investic prohloubily společenské rozdíly a vedly k nárůstu zločinnosti. Odvrácenou stránku opatření, která zavedla vláda prezidenta Ronalda Reagana, nedlouho po dokumentu o droze cracku ukazuje čtyřdílná série Night Stalker, rovněž dostupná na Netflixu.
Richard Ramirez, novináři přezdívaný Noční stalker, se v letech 1984 a 1985 dopustil 13 vražd, 5 pokusů o vraždu, 11 sexuálních útoků a 14 loupeží. A to je zřejmě pouze zlomek zločinů, které spáchal. Mnohé další nemohly být s jeho jménem spojeny kvůli nedostatku důkazů. Teritoriem nebývale smělého a brutálního vraha bylo jihozápadní pobřeží Spojených států, především oblast Los Angeles.
Jak nás učí kriminální thrillery nebo seriály typu Mindhunter: Lovci myšlenek, většina sériových vrahů si vybírá oběti podle vzorce, což vyšetřovatelům usnadňuje práci. Násilí, kterého se dopouštěl Ramirez, však působilo nahodile. Chladnokrevně vraždil a znásilňoval ženy i muže ve věku od 20 do 80 let. Kromě dospělých se zaměřoval i na děti, které unášel a pohlavně zneužíval.
Obvykle vraždil předmětem, na který zrovna narazil v domě, do něhož se vloupal. Namísto kladiva, mačety nebo kabelu od elektroniky ale několikrát použil revolver s municí ráže .22. Společně s otiskem jeho tenisky to dlouho byla jediná stopa, kterou měli detektivové k dispozici. S její pomocí také mezi zločiny objevili spojitost a došlo jim, že čelí nevyzpytatelnému maniakovi.
Tyto detektivy minisérie představuje zevrubněji než jiná díla z žánru takzvaných true crime dokumentů. Paralelně s vrahovým řáděním od začátku - stejně jako v dobře vystavěné detektivce - sledujeme individuální dramata dvou parťáků odlišných náturou i národností, kteří vyšetřování řídí.
Příběh jejich spolupráce a rodícího se přátelství vnáší do vyprávění o rozsekaných tělech a vydloubnutých očích lidský prvek, se kterým se lze ztotožnit.
První epizoda začíná rychlým průletem kariérou Gila Carrilla. Už když vyrůstal v chudé rodině mexických přistěhovalců, snil o práci policisty. V osmdesátých letech byl žoviální Hispánec stále "zelenáčem", jehož hypotézy zkušenější kolegové nebrali moc vážně. Noční stalker pro něj znamenal první velký případ a příležitost prokázat své vyšetřovací schopnosti. Při pátrání spojil síly s legendou losangeleského oddělení vražd, málomluvným Italoameričanem Frankem Salernem.
Výpovědi Carrilla a Salerna sice štáb natáčel odděleně, i tak si ale lze snadno představit, jak se navenek nesourodá dvojice během vysilujícího, několikaměsíčního pátrání navzájem popichovala, doplňovala a motivovala. Fyzickou a psychickou náročnost honu na sériového vraha sugestivně popisuje především Carrillo, který žil se ženou a dětmi jen pár kilometrů od míst, kde Ramirez dával průchod své agresi.
Série pouze decentně naznačuje, že Carrillo nadměrnou pracovní vytíženost a obavu o život sebe i rodiny řešil přehnaným pitím. Podobně vyprávění jen párkrát naťukne, jak vyšetřování negativně poznamenalo jeho manželství.
O policejní práci série vypráví převážně pozitivně, až oslavně. Ani několik zásadních přešlapů, kterých se Carrillovi kolegové dopustili, čímž Ramirezovi umožnili zabít další lidi, zde není podrobeno větší kritice.
Ta častěji míří na politiky a novináře, neuváženě nakládající s informacemi, které v zájmu vyšetřování měly zůstat utajené. Policisté jsou naproti tomu prezentováni coby takřka neomylní profíci, v jejichž podání zní i nepřiměřené násilí vůči klíčovému svědkovi jako úsměvná historka. V tomto kontextu vyznívá paradoxně, že při dopadení vraha sehrála velkou roli náhoda.
Ramirez se několika závažných trestných činů dopustil již v roce 1984. První vraždu, ke které byl přidělen Carrillo, nicméně spáchal až 17. března následujícího roku, kdy zaútočil na dvojici mladých žen. Následně den po dni a vraždu za vraždou sledujeme dlouhé vyšetřování. Doplňování jednotlivých dílků připomíná složité puzzle, od kterého je těžké se odtrhnout - i zásluhou vzorově otevřených konců epizod.
Carrillovy a Salernovy podrobné vzpomínky doplňují svědci, přeživší útoků a pozůstalí obětí. Dohromady vytvářejí plastický portrét Los Angeles 80. let a procítěným vyprávěním navozují atmosféru děsu, ve které obyvatelé města žili.
Sugestivní obrazový doplněk tvoří autentické fotografie z míst činů a hrané sekvence, jež výmluvnými detaily jako pomalu otevíraným oknem nebo zakrvaveným kladivem přibližují, jak probíhaly jednotlivé zločiny.
Hororově laděnými rekonstrukcemi mordů nebo citacemi Ramirezových temných myšlenek režisér Tiller Russell předává podstatné informace, a zejména vyvolává silné emoce. Přes zbytečné opakování některých zlověstných detailů a ožehavé využívání fotografií zavražděných osob se mu při tom vesměs daří vybalancovat hrůzu s úctou k obětem a pozůstalým. Ti ostatně párkrát dostávají příležitost promluvit o svých blízkých, kteří tak zpravidla nejsou redukováni jen na pouhé položky v seznamu zavražděných.
Přes občasné sklony k senzacechtivosti první tři epizody Night Stalkera zásluhou postupů hrané kinematografie nabízejí temnou a vtahující procedurální detektivku se dvěma charismatickými protagonisty. Problematická je ovšem čtvrtá, poslední epizoda, která stáčí pozornost k vrahovi.
Autoři se jej nesnaží blíže přiblížit nad rámec několika stručných fakt o traumatizujícím dětství, kdy čelil fyzickému násilí ze strany svého otce, bývalého policisty. Naopak předkládají takový Ramirezův obraz, jaký se sám snažil vytvářet u soudu a při komunikaci s novináři.
Vybírány jsou prioritně výpovědi, které v psychicky narušeném muži spatřují ztělesnění zla, nikoliv produkt výchovy a společnosti. Větší zohlednění vlivu rodiny nebo války ve Vietnamu, která výrazně zvýšila výskyt násilí v amerických médiích, by se přitom nabízelo také s ohledem na životní příběh detektiva Carrilla. Ten zmiňuje, jak mu při vyslýchání Ramireze pomohlo, že stejně jako on vyrůstal na ulici a znal tamní slang.
Důvody, proč se život každého z mužů - navzdory podobným výchozím podmínkám - ubíral diametrálně odlišnou cestou, série bohužel nezkoumá.
Sebevědomému vrahovi je v souladu se stylizací některých dřívějších scén přiznán status hororového monstra, které v ostatních vyvolávalo buď bázeň, nebo nezdravou fascinaci. Jedna z obdivovatelek se za něj před jeho smrtí dokonce vdala. Namísto toho, aby tvůrci zpochybnili Ramirezovu prezentaci sebe sama jako satanova služebníka a pokusili se v širších souvislostech vysvětlit, čím se lišil od jiných sériových vrahů té doby, se nás zas a znovu snaží strašit detailním záběrem jeho zlověstných očí.
Některé dokumentární série tohoto typu věnují vrahům tolik pozornosti, až jim bývá právem vyčítáno, že psychopaty zlidšťují. Night Stalker zachází do opačné krajnosti. Hlavního antagonistu se vysvětlit a pochopit nesnaží. Prezentuje jej jako zrůdu z jiného světa, která měla vraždění v krvi - a žádné socioekonomické faktory na tom nemohly nic změnit.
Kdyby šlo o hranou detektivku, podobné zjednodušení lze chápat. U jinak zdařilé dokumentární série ale celkový dojem sráží.
Night Stalker: Hon na sériového vraha
Režie: Tiller Russell
Seriál je k vidění na Netflixu.
