Velký Marty vás nenechá vydechnout. Bezkonkurenční filmový zážitek s Chalametem

Bratři Safdieové si coby spolurežiséři vytvořili silnou značku energických snímků, v nichž se ztracení protagonisté potýkají s existenčním i existenciálním ohrožením a pod časovým tlakem jsou nuceni sehnat značnou sumu peněz. Ať už šlo o kauci v Dobrých časech (2017), nebo o splacení dluhů gaunerům v Drahokamu (2019). 

Letos se režijní duo, mající status jednoho z nejsilnějších hlasů amerického nezávislého filmu, rozdělilo. Ben Safdie natočil křehkou a pocitovou fresku Mlátička, kde se stylem i vyprávěním odklonil od dosavadní poetiky, zatímco Josh Safdie se drží pomyslných kořenů. Přispívá k tomu i fakt, že si s sebou na rozdíl od bratra vzal dosavadní tvůrčí tým, především kameramana Dariuse Khondjiho, střihače Ronalda Bronsteina (tentokrát i spoluscenárista a producent) a skladatele Daniela Lopatina. 

Zobrazit
7 fotografií

Oba filmy vyšly pod hlavičkou uznávané značky společnosti A24, jež dokáže odvážnějším filmům dodat propagační šmrnc a punc výjimečnosti. Velký Marty, inspirovaný životem Martyho Reismana a jeho příznačně nazvanou autobiografií The Money Player: The Confessions of America's Greatest Table Tennis Player and Hustler, se opírá o ústředního herce Timothé Chalameta, jenž skrze sociální sítě a pečlivou konstrukci mediálního obrazu udělal z filmu událost. V médiích vystupoval jako jeho postava, spolupracoval s tajemným hudebníkem EsDeeKidem a kolekcí retro oblečení zasáhl i do módního průmyslu. 

Ve vleku narcismu i vlastních ambicí

Tvůrci nestandardní cestou přitáhli masivní pozornost k filmu o stolním tenisu, který se odehrává v 50. letech. I když v centru děje stojí americký hráč ping pongu Marty Mauser, sportovní umění je tu až v druhém plánu. Ve skutečnosti sledujeme klasicky „safdiovské“ vyprávění o muži, který jde za hranu morálky i vlastních možností, aby se mohl zúčastnit mistrovství světa, na nějž nemá potřebné finance. Dluží, kde se dá, a nechá se požírat vlastními ambicemi i narcismem. 

Charismatický mladík umí uhranout své okolí, především velkými sliby a velkohubými prohlášeními. Vše ve snaze splnit si utopický sen a stát se globální superstar. Stolní tenis ale rozhodně není celosvětovým fenoménem. Enormní popularitu zažívá jen v Japonsku, jehož reprezentant je jediným hráčem, který Martyho porazil. Motivace účastnit se šampionátu je tak dvojsečná. Na jednu stranu má být dalším dílem nekončícího boje o slávu, na straně druhé vidíme upřímnou snahu o složení pingpongového reparátu. 

Marty je vynikající hráč, impulzivní a performativní, přesto maximálně soustředěný. Uvědomuje si, že sport má být také show, která ale rezignuje na sportovní výkon. Osobním životem proplouvá jako věčný nomád. Nechává za sebou mrtvoly, utíká před zodpovědností, kupí finanční i osobní dluhy a čistokrevné průšvihy. Spoléhá na chaotickou improvizaci, útěky a umění ze všeho se vylhat, což mu okolí stále méně vychází, i když drzému šarmu je jen velmi těžké odolat. 

Na svou roztěkanou cestu strhává lidi z různorodých tříd, ať už jde o oddané přátele z dětství, nebo zámožného podnikatele s bývalou hereckou hvězdou. Peripetie postupně nabírají parametry pulpových historek, přičemž právě v této groteskně černohumorné pozici se filmu daří nejvíce. Safdie protagonistu tak nějak po právu trápí, neustále oddaluje jeho cíl. Klacky pod nohy si však Marty hází sám svým jednáním, zaslepený nedomýšlí následky. 

Infarktové napětí a otázka, co je to být nejlepší

Tvůrci vykazují mistrovský cit pro stupňování infarktového napětí. Během vyhrocených interakcí nás dusí velkými detaily lidských tváří s rozostřeným pozadím, jedinou možností je konfrontace. V klaustrofobním rámování se nemáme kam schovat. Kontrastem jsou pak scény z pingpongových zápasů, řešené v přehledných celcích, kde napětí pramení ze zvukového designu pulzujících míčků, pohybu hráčů a spoře se pohybujících kamer. Jako by sportovní klání bylo jediným místem, kde může Marty svobodně dýchat. 

Hektickým tempem se prolíná motiv lidských ambicí – film klade otázku, co vlastně znamená být nejlepší. A zda za všechno osobní ponížení a bolest způsobenou okolím vytyčený cíl vlastně stojí. Se závěrečnou fází se však Safdie přiklání k motivu vykoupení, začíná se ptát, zda máme právo na druhou šanci. Rozuzlení je značně diskutabilní, možná až příliš smířlivé a s ohledem na dosavadní průběh neorganické. 

Související

„Pravda patří sedmi miliardám lidí.“ Spielberg přichází s novým filmem Den odhalení

Stejně tak se nelze ubránit dojmu, že postavy, včetně protagonisty, slouží k někdy až performativně přešponovanému napětí, jakkoli je pohlcující. Tvůrci příliš podléhají uhrančivé efektnosti na úkor niternějších témat či rozvětvenější problematiky. V druhém plánu doznívá poválečná situace, všudypřítomná přetvářka i tvrdý fakt, že peníze vládnou sportu i světu. A pokud chceme být úspěšní, musíme se tomu přizpůsobit. Nad rámec explicitně pojmenovaných skutečností ale není moc nad čím přemýšlet.

To však nic nemění na tom, že stran intenzivního filmového zážitku s takřka kokainovým akcentem nemá Velký Marty v současnosti konkurenci. Jako tísnivý, a přesto divácky velmi atraktivní ekvivalent číhajícího nervového kolapsu je film nejvděčnější. I když možná až moc.