I na prknech svého domovského ostravského Divadla Mír, založeného před pěti lety, se herci zaměřují na lehkou bulvární komedii. Ve svých internetových skečích pod hlavičkou Tří tygrů jdou Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák ještě dál: do říše bláznivého, lidového a vulgárního humoru, do parodie. A také, nebojme se toho označení, do přiznané a se silnými emocemi prožívané demence.
Přesto má jejich tvorba nepopiratelné kouzlo díky několika faktorům. Prvním je schopnost talentovaných herců vybičovat se v improvizovaných situacích jednou k úderným slovním výměnám, jindy k pobytu v bezbřehém trapnu, které se nebojí zkušeně natahovat až na únosnou mez. Druhým silným prvkem jsou typizovaní hrdinové, většinou loseři a karikatury, někdy celé rodiny zastydlých podivínů či neschopných taťků v tílku s nulovým rozhledem, leč silným názorem na vše.
Třetí faktor je jasné zacílení skečů. Jednou seznamka, kde se "chlapci" předvádějí, kdo je větší buran a sexista, ale zároveň si z tuposti svých hrdinů dělají legraci. Jindy návštěva Pražáka v ostravské posilovně, což je silný komediální materiál už z podstaty situace.
V celovečerní stopáži se Tygrům až pozoruhodně podařilo odzbrojit sebe samotné o všechny zbraně. Potřeba vystavět nosný příběh a nezůstávat u čisté improvizace je překážkou číslo jedna. Zápletka točící se kolem milionové výhry a nutnosti dorazit z Ostravy do Prahy osobně si ji vyzvednout jasně ukotvuje hrdiny v žánru road-movie, který sice obvykle spočívá v pásmu volně propojených epizod. Jenže v případě Tygrů se místo jednotlivých úderných scének dostavuje sled mnohem rozvláčnějších situací. Na každý vtip, ať dobrý, či horší, se čeká.
A těch dobrých mnoho není. Proč? Jednak proto, že herci nezůstávají u osvědčených dvojic postav a mísí hrdiny, kteří se spolu v internetových epizodách nepotkávali. A pak také jednotlivým scénám chybí jasné zacílení původních skečů.
Už nejde o rychlou, jasnou situaci, parodující to či ono, ale o volně provázané okamžiky se stejnými protagonisty, kteří se naopak trochu bezcílně potulují, aby naplnili celovečerní stopáž a nedorazili do cíle příliš brzy.
Těžko říci, zda je výsledek horší pro publikum neznalé původní tvorby Tří tygrů, nebo pro fanoušky. Nováčci budou asi z šilhavého naivního romantického hlupáčka Davida Votrubka, tedy Votjubka, neboť místo "r" říká "j", vykolejení. Jeho představitel Štěpán Kozub nenachází momenty, kdy by hrdinu z blbečka povýšil na onoho v jádru sympatického hocha s nižším intelektem, jenž ve skečích dovede chytnout za srdíčko, byť se obvykle tygří hrubozrnný humor víc točí kolem jiných orgánů.
Ale i ty znalé musí dráždit, že Tygři pozbyli drápů a že jejich humor najednou nemá ani údernost, ani schopnost ve své bezbřehé demenci a vulgaritě nechat vykvést drobný lidský moment, který skeče uměl oživit. Místo něj se tu a tam objeví náznak romance, když se třeba Robin Ferro cestou zamiluje do jeptišky. V rozvláčném tempu a bez obvyklé kadence vtipů ale podobné chvilky působí jako třetí odvar z amerických crazy komedií.
Pak je tu ještě jedna zásadní skutečnost. Tři tygři ve filmu jsou akční komedií. Některé postavičky z původních skečů se vyznačovaly přesvědčením, že ovládají bojové sporty.
Albert Čuba coby Milan se do podobného tvrďáka a zároveň "natvrdlíka" opět stylizuje od samého úvodu, kdy replikuje slavný moment z filmu Terminátor 2: Den zúčtování. Vystupuje nahý ze sprchy, podobně jako Arnold Schwarzenegger z budoucnosti, aby si následně vyžádal cizí bundu, brýle a motocykl.
Od té chvíle však dle potřeby v libovolný příhodný okamžik jakákoli postava ovládá své pěsti a kopy. Je to paradoxně jediná věc, která je svým způsobem rozkošně pitomá a umí trochu pobavit.
Tři tygři ve filmu nejspíš drží rekord co do počtu bojových akčních scén v českém filmu. A Vladimír Polák coby Steven Seagal z výprodeje se svými aikido pohyby vyloudí drobný úsměv na tváři. Zároveň je to ale obří berlička, kterou tvůrci vytáhnou vždy, když dochází dech. Pár kopů v rychlém střihu, někdo letí vzduchem, bum, prásk. Je to strašně málo.
Konkurenční snímek podobného ražení Vyšehrad: Fylm také vyšel z krátkometrážních epizod a z humoru, jenž nezná mantinely. A v lecčem měl s celovečerní stopáží podobné problémy. Tempo polevilo, snaha dospět a zároveň se bavit fekálními vtípky ne vždy vycházela. Ale Vyšehrad měl svého odzbrojujícího protagonistu, který mnohé utáhl charismatem Jakuba Štáfka. Sice hrál nadsazeného dementa, jak ho titulují ostatní, ale sám přiznával, že také v mládí se během prvních záchvěvů herecké slávy choval jako namyšlený hejsek. Navíc byli předobrazem skuteční fotbalisté a tématem filmu trudný stav českého fotbalu s jeho nešvary.
Tři tygři takovou oporu v realitě nemají. A zároveň nenacházejí způsob, jak své mnohdy trefně vyšinuté parodické skeče zužitkovat v takřka dvouhodinové stopáži. Tak bohužel jen kopou napravo nalevo. Doslova i přeneseně. A jen velmi vzácně trefí cíl.
Film
Tři tygři ve filmu: Jackpot
Režie: Emil Křižka
Bontonfilm, v kinech od 26. května.
