Brazilský hudebník Joe Penna před třemi lety poprvé režíroval celovečerní film. V napínavém dramatu Arctic: Ledové peklo nechal Madse Mikkelsena zápasit o přežití v mrazivé pustině. Téměř bezeslovný snímek s maximální věcností zachycoval jednotlivé úkony protagonisty, který vzdoruje extrémním podmínkám. Pennův Utajený pasažér, nyní přístupný na Netflixu, dovádí podobnou premisu o několik úrovní výš. Až ke hvězdám.
Úvodní scéna jde rovnou k věci. Prakticky v přímém přenosu sledujeme start rakety s tříčlennou posádkou. Kamera neopouští stísněný kokpit a zkoumavě krouží kolem herců - Anny Kendrickové, Toni Collettové a Daniela Dae Kima.
Drama se odehrává ve výrazech jejich zblízka zabíraných tváří a ve zvukové stopě. Zatímco si vyměňují pohledy plné napětí a očekávání, slyšíme burácení motorů, klepot kovové konstrukce a komunikaci velitelky s řídícím střediskem.
O postavách a dvouleté misi na Mars, která je podle hlasů mimo obraz čeká, nevíme prakticky nic. Neznáme zatím jejich jména ani minulost. Co je ovšem díky intimnímu snímání srozumitelné, jsou jejich emoce. Na tomto principu bude založen i zbytek filmu. Namísto toho, aby nám dění podrobně vysvětloval, nechá nás ho prožít z první ruky.
Zápletka, volně inspirovaná slavnou sci-fi povídkou The Cold Equations od již nežijícího Američana Toma Godwina, je stejně jako v případě Arctic: Ledového pekla poměrně přímočará. Tři lidé letí na Mars. Toni Collettová hraje zkušenou a starostlivou velitelku. Daniel Dae Kim chce coby akurátní vědec David zjistit, zda je na rudé planetě možný život. Anna Kendricková se jako Zoe, doktorka plná optimismu, stará o zdraví všech účastníků. Mají jasně rozdělené role a zpočátku jim nic nebrání je plnit.
Jen vzácně loď vidíme zvenčí. Většinu času setrváváme v klaustrofobním interiéru. Když kamera v plynulých dlouhých záběrech - prozrazujících, že kvůli natáčení byla postavena věrná replika kosmického plavidla - následuje postavy dlouhými chodbami, máme pocit, že se díváme na dokument. Únik nenabízí ani rádiová komunikace se Zemí, při které vždy slyšíme pouze hlasy členů posádky, nikoliv ty, s nimiž se baví.
Ucelenější obrázek o postavách a výzkumném programu, do něhož jsou zapojeny, si musíme skládat z útržků v lakonických dialozích. Režisér se nás nesnaží mermomocí vtáhnout do příběhu. Diváka staví do pozice dalšího člena posádky, který nezúčastněně pozoruje dění. Neuspěchané tempo a prostor věnovaný nevzrušivým úkolům, které velitelka, vědec a doktorka zodpovědně plní, vyžadují nadstandardní trpělivost.
Název filmu ale slibuje komplikaci, která přichází po necelých 20 minutách. Pod stropním panelem je nalezen cizí muž. Mladý inženýr Michael, ztvárněný Kanaďanem Shamierem Andersonem, se zřejmě zranil během opravných prací a upadl do bezvědomí. Jak se mohlo přihodit, že přísně kontrolovaná raketa opustila Zemi s nezvaným pasažérem, není uspokojivě vysvětleno, což ale nevadí. Přítomnost čtvrtého člověka na palubě tvůrcům otevírá složitější otázky.
Sotva se Michael probudí a začne zpracovávat šokující zjištění, že uvízl na lodi mířící k Marsu, vychází najevo, že kyslík na palubě nevystačí na cestu tam i zpět. Alespoň ne pro všechny. Pokud astronauti nevymyslí lepší plán, jeden bude muset z kola ven. Zdánlivě neřešitelná situace je prezentována se stejnou střízlivostí jako dosavadní překážky.
Po objevení Michaela film nenabírá na obrátkách, jak by žádala scenáristická příručka. Dál pomalu a soustředěně sleduje skupinu lidí svádějících boj mezi rozumem a emocemi, vyhodnocujících možnosti a krok za krokem se vypořádávajících s vyvstávajícími problémy. Jejich prioritou už ovšem není splnit misi a vrátit se domů s novými vědeckými poznatky, ale přežít.
Penna zůstává u výchozí komplikace a drama nehrotí dalšími zvraty. Pouze přesouvá důraz z výzkumu na adaptační mechanismy aktérů. Proměna jejich psychického rozpoložení a chování je pozvolná i uvěřitelná. Zachová-li se někdo ve vyšponovaném finále hrdinsky, pak v podstatě mimoděk a bez fanfár. Minimalistická hudba klavíristy Volkera Bertelmanna známého jako Hauschka nepřidává tragický patos. Jen dotváří skličující dojem z pobytu v nehostinné temnotě.
Každý z kosmonautů je představen jen hrstkou základních biografických fakt. Více o nich vypovídají jejich reakce na ubývající kyslík.
Doktorka Zoe neztrácí naději a je odhodlaná najít bezbolestné východisko. Vědec David pragmaticky vyhodnocuje, kdo je pro misi nejsnáze postradatelný. Michael se připravuje na nejhorší a nahrává dojemný vzkaz své osiřelé sestře. Jakkoli postavy zpočátku dokázaly spolupracovat, čím víc je poznáváme mimo jejich přidělenou pozici, tím zřetelněji vyvstává do popředí různorodost jejich charakterů a morálních zásad.
Představení uzavřeného prostoru během popisné expozice zpětně získává opodstatnění. O tom, kdo stojí na čí straně a co zrovna prožívá, často vypovídá rozmístění figur v různých plánech členitých záběrů. Promyšlené kompozice dodávají vnitřní napětí navenek neakčním a dějově prázdným momentům. Je proto důležité, abychom byli dobře zorientovaní a chápali, jaký význam pro pasažéry mají jednotlivé segmenty lodi.
Neméně výmluvné jsou pohledy herců. Vřelost v jejich tvářích střídá zklamání, strach a úzkost. Návrat na Zemi není možný. Nádrže s tekutým kyslíkem jsou obtížně přístupné. Každý den navíc zvyšuje riziko, že zemře víc než jeden člověk. Neboť jsme s postavami trávili veškerý čas od prvních minut a víme, že nešťastná situace nemá jednoznačného viníka, společně s nimi zakoušíme bezmoc a přemýšlíme nad řešením.
Zdá se, že právě to byl Pennův hlavní cíl. Ne ohromit originální zápletkou a akčními scénami ve stavu beztíže, ale navést nás k úvahám, jak bychom se zachovali v kůži členů posádky. Laboratorně uzavřené prostředí mění loď v dějiště myšlenkového experimentu známého jako tramvajové dilema. Je lepší nic neudělat a nečinností připustit smrt několika lidí, nebo zakročit a způsobit smrt jednoho?
Diváci očekávající stejně intenzivní zážitek, jaký nabídly Apollo 13, Sunshine, Gravitace, Marťan a jiná okázalejší sci-fi, zřejmě Utajeného pasažéra prozívají nebo vypnou dlouho před koncem. Pennův komorní, přemýšlivý a málo sdílný film žádá soustředěné sledování. Možná dokonce soustředěnější, než by odpovídalo množství materiálu k přemítání, který nabízí. Přesto coby anomálie mezi současnou žánrovou produkcí stojí za zhlédnutí.
Utajený pasažér
Režie: Joe Penna
Film je k vidění na Netflixu.
