Diváckou cenu na festivalu v Karlových Varech pravidelně ukořisťují filmy, které se líbí před tím, než se o nich začne přemýšlet. Ty, které ve svém průběhu nestihly nikoho naštvat, takže při opouštění sálu není důvod neodevzdat usměvavým uvaděčům lístek se zatrhnutou jedničkou.
V tomto ohledu se vítězství herce a občasného režiséra a scenáristy Matta Rosse jeví docela zvláštně, protože jeho snímek v sobě potenciál naštvat má. Nebo by ze své podstaty měl mít. Rozhodně mu nepřísluší vyhrávat ankety, čili se líbit "všem". Měl by rozdělovat a vyvolat diskusi.
Zdá se však, že jeho kontroverze k lidem buď vůbec nedoputovala, nebo byla zastřena pohodovým hudebním doprovodem. A právě zde se rodí selhání.
Někdy lepší kroutit hlavou
Sledujeme příběh autoritativního otce (Viggo Mortensen), jenž opustil civilizaci a vychovává své potomstvo uprostřed lesa, oproštěný od státu, daní, elektřiny, systému. Jeho žena právě zemřela a on zvažuje, jestli se i s rodinou sebere a vydá na její pohřeb. Což však nebude jen tak – jeho děti se v civilizaci necítí zrovna ve své kůži a rodiče manželky ho nenávidí za to, že jejich dceru a vnoučata zatáhl do bahna, odtrhl od okolí a vychovává z nich podivíny, kteří si nebudou schopní najít přátele, práci ani vlastní rodinu.
Připomíná to život protagonistů českého dokumentu Stále spolu. S tím rozdílem, že Mortensen pouze neutekl od světa, k tomu ještě buduje vlastní filozofii. Učí děti matematice, fyzice i literatuře, vede ke sportu a zručnosti.
Takže na teoretické úrovni intelektuálně i tělesně převyšují své vrstevníky, jsou nadřazené prakticky ve všem, tedy krom chvil, kdy mají přijít do kontaktu se světem. Tehdy se mění ve zmatené chudáky odsouzené k tomu, aby stáli stranou.
Dlouho s zdá, že Ross buduje tento extrém proto, aby se mohl plně ponořit do dvojakosti svého hrdiny. Jeho dcera mírně polopaticky vykládá děj Nabokovovy Lolity, aby ke každému divákovi doputovala základní dilemata. A když na scénu konečně přichází tchán (Frank Langella), dokonce se zdá, že Mortensenova víra v sebe sama jako jedinou autoritu, kterou jeho děti potřebují, se ukáže být sobectvím a omylem.
Ze snímku do této doby čiší standardní kvalita výborně zvládnutého, i když nepříliš nápaditého řemesla. Většinu stopáže si úspěšně prošlapává cestu ke komplikovaným otázkám o naší společnosti, o osobní svobodě a o tom, jakou roli v civilizaci chceme a jakou můžeme hrát. Aby to však nakonec zahodil téměř okázalým způsobem, nezodpověděl nic, tchána (Langellu) a jeho názorovou rovinu bez jakéhokoliv vysvětlení odsunul mimo obraz a rozjuchaně vyběhl za happy endem. Vše, co bylo zvládnuté a zajímavé, přichází vniveč.
Z toho by měl jít strach
Tohle je náš svět by takto dával smysl, kdyby byl od počátku budován jako oslava úniku od civilizace. Kdyby svou optiku pokřivil natolik, že by šlo o naivní podívanou, která záměrně nevyslovuje vše. Jistě i tehdy by mohl a měl být terčem kritiky, dával by ale smysl jako samostatné dílo.
Jenže ve chvíli, kdy zcela vědomě otevírá otázky, aby na ně nenabídl ani náznak odpovědi a v posledním aktu je hodil za hlavu, se Ross dopouští zásadních chyb. Tvoří dílo zrazující samo sebe, protože nedokáže samo sebe uzavřít a naplnit sebou vytyčené cíle.
Snímek působí, jako by jeho poslední akty dělali zcela jiní tvůrci, kteří se rozhodli, že si nebudou na rozdíl od předchůdců už s ničím lámat hlavu a prostě si to užijí.
Tohle je náš svět by mělo být provokativní dílo. Ne z nějaké povinnosti, ale protože si tuto cestu volí. Jenže trestuhodně uhýbá k hřejivému zážitku. Místo aby lidé opouštěli kino s ambivalentním pocitem krásy, ale i hrůzy absolutní svobody, jsou opiti umělou optikou lacině bezstarostného úniku.
Úniku, jehož cena byla naznačena, ale nakonec smetena ze stolu. Jako když šarlatánský obchodník v teleshoppingu nejdřív nastaví sumu směšně vysoko, aby ji mohl během vysílání neustále snižovat až na úžasných 999 korun.
