Benátky (od našeho spolupracovníka) - Ačkoliv ani "2D část" festivalu se neodehrává přímo ve městě Benátky, nýbrž na přilehlém ostrově Lido, za Venice Immersive musí návštěvník plout ještě dál. Malý ostrov Isola del Lazzaretto Vecchio je od Lida sice co by kamenem dohodil, přesto se sem lze dopravit jen lodním kyvadlovým přívozem.
Odloučení má i historický význam - mezi lety 1403 až 1630 ostrov sloužil coby lazaret pro osoby postižené morem či leprou. Z toho vychází stále používaný název Ostrov malomocných.
Na poměrně malé ploše se zde představují všechny soutěžní projekty. V některých případech to znamená jen židličku a brýle pro virtuální realitu. Jiné instalace jsou prostorově i výtvarně složitější, jako české Tmání.
Čtyřiatřicetiletý autor námětu, s Alicí Krajčírovou spoluscenárista, režisér a průvodce českou verzí Ondřej Moravec tento interaktivní filmový zážitek pojal autobiograficky, jako pohled do své hlavy v dětství a dospívání, kdy bojoval s depresí. Tmání prostřednictvím virtuálních brýlí situuje diváka přímo po Ondřejovy perspektivy, svět vnímáme jeho očima. Když se některé předměty snažíme ve 3D prostředí sebrat rukama, činíme tak animovanou verzí dlaní malého chlapce.
Celý svět je od začátku přísně obrazově stylizovaný. Výtvarnou podobu mu vtiskla Bára Anna Stejskalová, díky krátkému snímku Jsme si o smrt blíž předloni nominovaná na Českého lva. Jednotlivé tvary objektů a jejich povrchy kvůli technickým limitům zobrazovacího zařízení vypadají jednodušeji, celková podoba ale nijak netrpí, naopak. V průběhu vyprávění se několikrát podíváme na stejná místa, jež se vlivem deprese mění. I díky možnosti rozhlížet se kolem sebe jsme okamžitě vtaženi do příběhu.
Epizodický způsob vyprávění tvůrcům umožňuje skákat v čase a objevovat se na místech někdy reálnějších, jako jsou dětský pokoj a dostihová dráha, jindy imaginárnějších - viz náměstí s kašnou, základní prostor příběhu. Všude důležitou roli zastávají zvířata. Zvláště první setkání s koněm patří k nejsilnějším okamžikům.
Většina kapitol se odvíjí sama od sebe, divák je jen pasivním pozorovatelem s možností rozhlížet se nebo dotýkat okolních předmětů. Tvůrci ale VR formát zvolili i proto, že v něm lze svým způsobem zasahovat do dění.
Výsadní postavení má v tomto případě hlas. Způsob, jakým jej užíváme, ostatně svého času Ondřeji Moravcovi pomohl depresi překonat.
Benátskou instalací prožívají až čtyři lidé společně. Každý sedí ve svém, tmavými závěsy vymezeném prostoru a prochází příběhem s nasazenými VR brýlemi. Někdy se z jednotlivých kójí začnou ozývat výkřiky "kšá, kšá!", protože návštěvníci právě narazili na místo, kde je nutné použít hlas. Jak vyplývá z následné diskuse s režisérem, někteří se stydí, jiní se do toho opírají naplno.
"O Tmání jsem přemýšlel od momentu, kdy jsem se před sedmi lety začal zajímat o virtuální realitu. Od začátku zde byla idea vytvořit simulaci toho, co se děje během deprese člověku v hlavě," říká Moravec. "Od přátel jsem za těch více než 13 let, co mě deprese pravidelně navštěvuje, mnohokrát slyšel: já si nedovedu moc představit, co prožíváš," dodává.
Půlhodinové Tmání, které podpořil Státní fond kinematografie, bude k divákům hledat cestu obtížně. VR technologie jsou sice stále populárnější, přesto se k nim nedostane každý.
Byla by však škoda nechat si Tmání uniknout. Jednak ukazuje, jak složité je vyrůstat a žít s depresí, zároveň dává naději, že s ní lze bojovat. Významně tak funguje i jako osvěta, povzbuzení k tomu, aby společnost o podobných problémech začala více mluvit.
