Tichá válka o Velký oblouk. Skvělý film Architekt ukazuje, jak se bortí ideály

Film režiséra a scenáristy Stéphana Demoustiera je vzácným typem životopisného dramatu. Ačkoli je jeho ústřední postavou architekt, nevypráví ani tolik o velkolepých stavbách, jako o postupném rozpadu jednoho člověka. Dánský architekt Johan Otto von Spreckelsen, který navrhl pařížský Velký oblouk (Grande Arche de la Défense) zůstává záhadou i v architektonických kruzích. Zatímco se jeho životní dílo tyčí nad francouzskou metropolí, jeho jméno pomalu mizí z kolektivní paměti.

Demoustier nabízí střízlivý protipól k nedávnému Brutalistovi od Bradyho Corbeta, který připomínal bytelnou stavbu o několika patrech. Oba snímky se sice opírají o charismatické, posedlé figury výjimečných architektů a zachycují vzrušení i ponížení doprovázející tvůrčí proces, ale Architekt je spíš komorní kafkovskou studií než operetním melodramatem. 

Film čerpající z románu francouzské spisovatelky Laurence Cossé a Demoustierových bohatých znalostí architektonických institucí (v minulosti o nich točil dokumenty pro francouzské ministerstvo kultury) sleduje Spreckelsenovo nečekané vítězství v soutěži o návrh stavby pro pařížskou čtvrť La Défense. Ačkoli je Dán roku 1983 vybrán jako autor nejlepšího návrhu, v očích odborné i laické veřejnosti má status outsidera: ve své domovině postavil pouze čtyři kostely a vlastní dům a ve Francii o něm nikdo neslyšel.

Zobrazit
5 fotografií

Claes Bang hraje Spreckelsena se stejnou tichou, potlačovanou intenzitou, jakou předvedl například ve filmu Čtverec od Rubena Östlunda. Se svou sošnou dvoumetrovou postavou vypadá, jako kdyby byl vytesán ze stejného carrarského mramoru, který vyžaduje pro svou „Krychli“. Je mužem tvrdohlavě lpícím na nejmenších detailech a neústupným ve svých principech. Každý zásah do původního plánu proto vnímá téměř jako existenciální hrozbu.

Uprostřed administrativního očistce

Film se odehrává v éře Françoise Mitterranda, jehož opulentní projekty jako prosklená pyramida na nádvoří Louvru, Musée d'Orsay nebo Opéra Bastille přetvořily Paříž fyzicky i symbolicky. Velký oblouk má být dalším prvkem této krajiny monumentálních politických ambicí. Jenomže zatímco prezident chce symbol svého vládnutí, pro architekta jde o hluboce osobní projekt.

Demoustier proto rámuje stavbu Velkého oblouku nikoli jako triumfální příběh inženýrského úspěchu, ale jako sestup do administrativního očistce. Překážky, které protagonista zdolává, nejsou estetického, ale procedurálního rázu. Musí dělat další a další ústupky státnímu aparátu, přizpůsobovat se časovým i finančním omezením. Xavier Dolan v roli nervózního prostředníka mezi Spreckelsenem a vládou výborně ztělesňuje technokratický aparát, který vizionářské myšlení vítá jen do té míry, do jaké jej může přetvořit v něco nákladově a ideologicky výhodného.

Vnímavost vůči konkrétnímu historickému období filmu dodává vrstevnatou dobovou texturu, která mnoha dramatům o architektuře chybí. Kameraman David Chambille se v počátečních scénách se Spreckelsenem soustředí na čisté tvary a linie. Když se děj později přesune na staveniště, jde naopak o chaotickou masu dělníků, jeřábů, bláta a improvizace. Vizuální jazyk filmu proměňuje stavbu v místo, kde se ideály nerodí, ale zanikají.

Související

„Je mnohem snazší být někým jiným.“ George Clooney září jako filmová hvězda v krizi

Muž, který odmítl být svědkem nedokonalosti

Vyprávění je strukturováno právě kolem opotřebení a ztrát. Ztráty autority, iluzí i vztahů. Emoční vrchol filmu nepředstavuje slavnostní otevření Velkého oblouku, kterého se Spreckelsen ani nedožil, ale architektova rezignace. Odmítá být svědkem nedokonalosti svého díla, a proto se jej raději zříká. Vedlejší postavy tragičnost jeho osudu ještě prohlubují. Bangova krajanka Sidse Babett Knudsenová v roli Spreckelsenovy manželky zakotvuje abstraktnější konflikty filmu v syrové domácí realitě.

Někdo by mohl vnímat jako slabinu, že Demoustier asketicky lpí na Spreckelsenově perspektivě. O širších souvislostech se dozvídáme jen skrze něj. Toto zúžení ale násobí úzkost a zklamání, které s hlavním hrdinou prožíváme. Pokud byl Brutalista filmem rozpadajícím se pod tíhou vlastní velkoleposti, Architekt naopak až do zdrcujícího závěru stojí na pevných základech v podobě empatické práce s postavami a neokázalé režie.

Stéphan Demoustier svým výborně vybalancovaným filmem připomíná, že Velký oblouk není jen beton a mramor, ale jsou to taky vrstvy lidských kompromisů, ambicí a porážek. Velkolepé stavbě tím vrací to, co jí dlouho chybělo – jejího autora.