Televizní novinka Máma nabídla skvělé herečky. Ale bohužel také dekorativní utrpení

Stálé tvůrčí duo Jiřího Stracha a Marka Epsteina se v neděli večer na obrazovkách České televize připomnělo televizním filmem Máma. Snímek chce být křehkým pojednáním o vztahu a cestě handicapované matky s odvážnou dcerou, především jde ale o špatně vystavěnou exploataci.

Na ČT1 nedávno po deseti týdnech skončil aktuální a na různorodá sociální témata zaměřený seriál Ratolesti. Na poměry České televize šlo o formálně i vypravěčsky odvážný a záslužný počin. Byť s řadou výkyvů – přesně tohle bychom měli od nedělního večera, stále nejsledovanějšího televizního času týdne, očekávat a chtít. Ratolesti pak 14. prosince vystřídal snímek Máma režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina.

Oba patří v hrané produkci České televize k těm nejvytíženějším autorům. Naposledy loni uvedli film Svatá, jenž si coby hlavní téma vytyčil křehkou povahu pravdy a zaostřil na otázku, nakolik ji můžeme ohýbat ve prospěch zdánlivě bohulibých záměrů. Na příští rok pak chystají pro ČT černou dramedy Lajf. Právě odpremiérovaná Máma se obrací do emocionálně odtažitého bezčasí 80. let a sleduje osudy mentálně handicapované matky Lilian (Elizaveta Maximová) a její dcery Malvíny (Sophia Šporclová).

Křehké momenty, ale i přepjatá hysterie

Vyprávění je rozštěpené do dvou linií. Ta retrospektivní sleduje náhlou životní změnu, kdy dvojice přijde o dosavadní pečovatelku a utíká do lesů se strachem, že bude odloučená. Druhá linie se odehrává v roce 1988. Malvíně je už 15 a několik let vyrůstá v dětském domově. Je zatížená minulostí a vztahem k matce, s níž se dosud nemohla setkat. Tyto dvě linie mají postupně zaplňovat bílá místa na emocionálních mapách individuálních osudů.

Kontrast a změnu nálad evokuje i odlišná barevná tonalita obou příběhových linek. Zatímco retrospektivní je zahalená teplými barvami podzimu, současná je chladně šedá s jednolitou paletou, bez empatie a vřelosti. Naopak mezi matkou a dcerou, které se skrývají před světem na tajném výletě, cítíme vzájemné pouto lásky. Právě v komorních a zdánlivě obyčejných momentech mezi nimi dvěma film dokáže být křehký a tklivý.

Většinu času je však přepjatě hysterický a balancuje na hraně záměrného vytěžování přitažlivého tématu. Prezentace matky Lilian je redukovaná na takřka ornamentálně nepřirozené a přepjaté výjevy, úplně stejně se pracuje i s náctiletou Malvínou. Většinu času sledujeme neukočírované melodrama, které je v klíčových momentech občas až křečovitě směšné.

Celá retrospektivní linie mlátí prázdnou slámu. Nenabízí hlubší psychologický ponor ani poetické jádro putování přírodou, která se pro dvojici na čas stala jediným domovem a posledním společným zážitkem. Tvůrci v zásadě nic neprozkoumávají. Více než cokoli jiného spoléhají na rádoby silný příběh, ten je však mizerně vystavěný.

Prolínání dvou časových rovin osciluje mezi absolutní ledabylostí a banálně asociativním přístupem. Postavy jsou napasované do vykonstruovaných konfliktů, divácky nejvíce bolestivá je hádka mezi Malvínou a její nejbližší kamarádkou z dětského domova. Vnitřní světy portrétovaných jsou mrtvolně umělé.

Tvůrci vykreslují tehdejší Československo jako svět bez jistot, kde se takřka každý stará jen sám o sebe a sounáležitost se nachází na nule. Z ústřední dvojice se postupně stávají jen jakési nádoby na utrpení, jejichž jedinou definicí je vedle vzájemné blízkosti fatalistická bolest (a v případě Malvíny ještě náctiletá rebelie). Ani jedna z nich nepůsobí jako člověk, nýbrž jako typologický konstrukt bez vrstevnaté identity.

Trojice vynikajících hereček

Žádoucí citlivost snímku stojí na hereckém umu tří ústředních hereček (Elizaveta Maximová, Sophia Šporclová a Valentýna Bečková). Maximová se vyhýbá stigmatizujícímu ztvárnění, strhující je především osvojený pohybový aparát. Je vynikající. Obě mladé herečky odráží dětskou imaginaci i odvahu a také zranitelnost skrytou za drsnost. Nesporné schopnosti ústřední trojice ale bohužel naráží na limity mizerného scénáře. Ten jde pak ruku v ruce se sterilní režií, která spoléhá na tu nejnudnější rutinu.

Byť Strach jako obvykle vykazuje inscenační jistotu, drží se v až příliš omezené škatulce, kterou za celou svou kariéru nezměnil. Stylisticky se jeho televizní filmy zasekly v roce 2005, obrazy primárně slouží coby ilustrace probíhající „rozhlasové hry“. Vše je didakticky doslovné.

Snímek navíc neumí být potichu, byť to celkové téma a uchopení takřka vyžadují. Každou chvíli hraje návodná a příšerně nevkusná hudba, kdybychom náhodou nevěděli, jak se máme cítit. Zatímco Svatá těžila z démonické Jiřiny Bohdalové a vyvolala diskusi alespoň stran eticky pochybného jednání postav i celkového vyznění, Máma je jen ukřičeně vyprázdněná. Důstojná reprezentace mentálně handicapovaných osob je v tuzemském filmu žalostná, a když už konečně přijde, navíc na veřejnoprávní televizi, je škoda, že v takto bezzubé podobě.