Je Soňa Červená zosobněním československých dějin v kostce? Otce věznili v Terezíně, matka přežila Ravensbrücku, ale po komunistickém puči zemřela roku 1948 ve vězení na Pankráci. A Červená musela emigrovat.

Můj film je životním příběhem Soni Červené a kromě jejího pěveckého mistrovství jsem chtěla zobrazit i to, jak svou nezlomnou vůlí a oddaností profesi překonávala nástrahy totalitních režimů, které šly tak rychle po sobě. Po Sonině riskantním přechodu berlínské zdi do svobodného světa se teprve rozvinula její bohatá a obdivuhodná pěvecká kariéra. Její osud je právě tak jako osud Emy Destinové a Jarmily Novotné také připomínkou a varováním, jak nucené emigrace z nesvobody ochuzovaly tento národ o jeho talenty.

Související

Češka byla světovou pěvkyní a hvězdou Hollywoodu. Zapomnělo se na ni, chci to změnit, říká bankéřka

Soňa Červená je vnímána především jako světová operní pěvkyně, už se trochu zapomíná na její mistrné herectví - zahrála si velké role po boku Voskovce a Wericha, Oldřicha Nového či Vlasty Buriána. Rezonuje ve vašem dokumentu i tato kapitola?

Sonina první česká kariéra byla impozantní a jejímu účinkování v Divotvorném hrnci v režii Jiřího Voskovce, v němž hrála po boku Wericha, se věnuje celá jedna část. Po uzavření pěvecké dráhy měla deset let angažmá v hamburském divadle Thalia pod vedením amerického režiséra Roberta Wilsona. A v druhé české kariéře se významně zapsala účinkováním v operách Zítra se bude o procesu s Miladou Horákovou či Věci Makropulos, kde ztvárnila hlavní roli.   

Čím podle vás paní Červená tolik fascinovala operní svět?

Barvou hlasu, absolutní připraveností a oddaností jevišti. A také svou krásou. Soňa je narozená ve znamení Panny, takže je precizní a spolehlivá, to mi při natáčení filmu pomáhalo. Na každou domluvu jsem se mohla spolehnout, což je nečekaná úleva. Soňa je navíc kreativní, přinášela nápady i mému filmu, a to nemluvím o nápadech, které po celý profesní život přinášela svým kolegům, režisérům a šéfům operních domů.

Jak se vám vlastně natáčí s osobností, která je rovněž výbornou herečkou? Nabízí to scénáři více možností? 

Jako dokumentaristka mám s herci výbornou zkušenost. Při některých scénách, byť dokumentárních, nabízejí různé varianty výrazu anebo, jak říkám "choreografie záběru". Užili jsme si například se Soninou bustou. Chtěla jsem její bronzovou hlavu ve filmu použít, jenže jsem pořád nevěděla jak. Skoro celou cestu z Berlína do Prahy jsme to se štábem vymýšleli a nakonec jsme se rozhodli, že Soňa svou mladou bronzovou Soňu vezme autem na výlet. Při natáčení pak přišla s nápadem, jak tuto sekvenci pointovat.

Vy už s paní Červenou natáčíte více jak deset let, ať již pro dokument Moje 20. století nebo pro Třináctou komnatu. Stárne vůbec? Jak na vás působí její vitalita?

Sonina vitalita nás zahanbuje. Jak je možné tvořit do devadesáti let? Je to výzva, které zřejmě nemůžeme dostát. Když jsem s ní točila poprvé, říkali jsme si se štábem, že je to osmdesátiletá holka. Soňa je zázrak přírody.

Dokumentem Červená jste uzavřela triptych o ženách 20. století, kam patří ještě Magický hlas rebelky a Věra 68. Co podle vás mají Marta Kubišová, Věra Čáslavská a Soňa Červená společného?

Za prvé, patří ve svém oboru ke špičce. Publikum a národ je miluje. Za druhé, mým záměrem bylo představit tři silné ženy, které se nenechaly ponížit komunistickým režimem. 

Co říkáte tomu, že se premiéra dokumentu odehraje na mezinárodním festivalu Pražské jaro?

Pražské jaro, jeho historie, kontinuita a výkony jsou cosi, co mi dává naději, že náš svět je v pořádku.