Smrtelný tikot budíků. Adaptace románu Agathy Christie je více méně rutinní retro

Román Záhada sedmi ciferníků patří k méně známým titulům Agathy Christie. Vyšel v roce 1929 a zločin v něm nevyšetřuje ani Hercule Poirot, ani slečna Marplová. Spisovatelka ho koncipovala jako volné pokračování detektivky Tajemství Chimneys (1925). Odehrává se v kulisách venkovského sídla téhož názvu a vystupuje v něm několik stejných postav, včetně superintendanta Battlea. Jeho jméno bude povědomé zřejmě jen nejvěrnějším autorčiným čtenářům, objevuje se však v pěti jejích knihách. 

Zobrazit
11 fotografií

Dívka, která si koleduje o maléry

V roce 1925 ovdovělá lady Caterhamová pronajme rodinné venkovské sídlo Chimneys ocelářskému magnátovi, jenž doufá, že se mu během honosného večírku podaří získat přísně tajnou vládní zakázku. Její dcera lady Eileen ale druhý den ráno najde v ložnici mrtvolu svého snoubence Gerryho, který byl na večírek pozván společně s několika dalšími kolegy z ministerstva zahraničí. 

Přestože policie případ uzavře jako nešťastnou náhodu v důsledku předávkování léky na spaní, Eileen tomu nevěří. Gerryho smrt je obestřena podivnými okolnostmi. V místnosti, kde zemřel, tiká sedm budíků srovnaných do jedné řady. Najde se tam i nedokončený dopis, v němž zesnulý mladík varoval svoji sestru před „Sedmi ciferníky“. Všetečná Eileen chce proto zjistit, jak a proč Gerry zemřel. Jenže je to přesně ten typ dívky, která si koleduje o maléry – a také do nich brzy spadne. 

Minisérie Sedm ciferníků Agathy Christie, kterou režíroval Chris Sweeney, je druhým zpracováním románu. To první vzniklo v roce 1981 v londýnské London Weekend Television a bylo své předloze mnohem věrnější než její aktuální adaptace. Ta je ve srovnání se svým nízkorozpočtovým televizním předchůdcem – co se interiérů aristokratických sídel či dobových kostýmů týče – mnohem okázalejší. Zdařilejší však není. 

Masky s hodinovými ciferníky

Agatha Christie v románu pracuje se svými typickými „ochrannými známkami“. Už do jejího názvu vtělila číslovku stejně jako v případě detektivek Deset malých černoušků, Pět malých prasátek, Třetí dívka aj. Některé dílčí, nicméně důležité dějové prvky, které mají zmást čtenáře, v obměněné podobě posléze využila v knihách Smrt na Nilu (neprůstřelné alibi vytvořené pachatelem) či Proč nepožádali Evanse? (víceznačná věta vyslovená těsně před smrtí). 

Záhada Sedmi ciferníků se přesto nesetkala s příznivými recenzemi – soudobí kritici autorce vyčítali změnu stylu, ale i skutečnost, že „samotné řešení je naprosto absurdní“. Příběh se navíc odklání od klasické „murder mystery“ směrem k zašmodrchané a zároveň pošetilé špionážní zápletce, v níž hrají klíčovou roli členové tajného spolku skrývající svoji identitu pod maskami s hodinovými ciferníky. 

K minisérii lze mít podobné výhrady. Zatímco první epizodě se ještě vcelku daří navozovat tajemnou atmosféru, od druhé části začínají události povážlivě drhnout. Napětí suplují groteskní situace, jako je dívčino krkolomné šplhání po břečťanu, který roste na zdech panství. Třetí kapitola, která se – na rozdíl od předlohy – odehrává převážně ve vlaku, sice přináší jeden nový a překvapivý zvrat, potenciál příběhu ale přesto zůstává nenaplněn. 

Revoluční metalurgický patent, kolem kterého se celá zápletka točí, je již v knižním originále typický hitchcockovský MacGuffin. Tedy jen zcela zaměnitelná záminka, která pohání děj kupředu a motivuje chování postav. Kdyby se honily a mezi sebou vraždily kvůli čemukoli jinému – třeba kvůli tajným vojenským dokumentům nebo vzácným drahokamům – nijak zásadně by se tím vyprávění nezměnilo. 

Zpupná Beruška místo šmrncovní Paličky

Scenárista minisérie Chris Chibnall učinil několik změn, které původní děj sice poněkud komplikují, neodstraňují ale jeho nedostatky. Naopak do příběhu vnáší nové nelogičnosti i nejasnosti v motivaci některých postav. Například jedna z nich v rozporu s předlohou není členem Sedmi ciferníků, kvůli čemuž jednání některých jiných aktérů poněkud postrádá smysl. Že původního německého vynálezce nahradil jeho protějšek z Kamerunu, lze přikládat spíše snaze Netflixu přitakávat progresivistickým trendům. 

Rozpačitý výsledek nezachraňuje ani herecké obsazení. Superintendanta Battlea sice s kamennou tváří ztvárňuje Martin Freeman, známý z britské série Sherlock a z filmové trilogie Hobit, scénář mu však neposkytuje adekvátní prostor. Helena Bonham Carterová vytváří v roli hrdinčiny matky svoji další typickou excentrickou postavu s rozcuchaným účesem. Po většinu času je však spíše jen nositelkou lakonických bonmotů. 

Související

Královna detektivek zemřela před půl stoletím. Nejradši "vraždila" jedem

Problematická je volba Miy McKenna-Bruceové pro ústřední roli lady Eileen, které se říká „Bundle“ – české titulky ignorují, že ustálený knižní překlad této přezdívky není Beruška, ale Palička. Ačkoli se příběh odehrává v době, kdy se tancuje charleston a hraje bridž, britská herečka ztvárňuje mladou aristokratku příliš „současně“. Ve dvou románech ji autorka popisuje jako temperamentní a okouzlující „it girl“, která „nevydrží na jednom místě ani dvě minuty“, nikoli jako zpupně zaťatou osobu. 

V posledních deseti letech vzniklo v televizi BBC několik adaptací detektivek Agathy Christie, které experimentovaly s jejich zápletkami a dodaly jim novou, vícevrstevnatou, často až nečekaně temnou podobu. Tvůrci třídílné novinky navzdory několika změnám naopak natočili jen rutinní, zdlouhavé a žánrově neujasněné retro. Jeho hlavním smyslem je, jak – tentokrát v souladu s předlohou – naznačuje závěrečná scéna, připravit si půdu pro další pokračování. Agatha Christie však už žádné nenapsala.