Cannes - Čtvrteční soutěžní program canneského festivalu ovládlo křepčení prsatých, tělnatých a odhalených hereček z Amalricovy burlesky Na turné, zavádějící nás do šantánového zájezdního souboru. Známý francouzský herec a režisér se na promenádě Croisette zjevil s dekadentním knírem zkrachovalého producenta, jehož tu také hraje.
Nicméně skutečnou událostí byla až premiéra soutěžního snímku Služebná (Housemaid), v němž se Im Sangsoo odvážil natočit remake posvátného titulu z čítanky korejské kinematografie.
| Zpravodajství z Cannes: Cannes nečekaně řeší politiku, petice a protesty Cannes zahájí výstřelem z luku Robin Hood V Cannes se vrátí kapitalista Gordon Gekko |
Klonování úspěšných i slavných děl trpí nejrůznějšími neduhy, jenže nová Služebná je jako dobře naložené kimčchi. Výborně zvládnutý styl, skvělá kamera, dokonalí herci. O cenu za nejlepší ženský herecký výkon si hned řekla Do-yeon Jeon.
Stojí za připomenutí, že ve stejnojmenném dramatu z roku 1960 postavil klasik Kim Ki-young pomník svých dramat chmurné touhy a odhalovaných vášní. Im Sangsoo mu teď dodal novou střechu a thrillerovou konstrukci vybrousil do hi-tech.
Od zaostalé země k dnešní Koreji
Kim Ki-young byl přírodovědcem a etologem s mikroskopem. Vybudoval si firmu na dusivá dramata nezvladatelných emocí a pozoroval, jak jim jeho bezmocné postavy podléhají. Nejslavnější titul korejské historie byl mrazivou partií pro tři žárlivé ženy s flaštičkou jedu ukrytou v kuchyňské skříňce. V původní Služebné jsme sledovali rozklad tradiční rodiny plné předsudků a chudoby. Sestupovali jsme ke kořenům biologické podstaty člověka.
Samcovsko-samičí svazek naruší příchod mladé a zkažené služky, která se ocitne v jiném stavu s pánem domu, navenek kultivovaným učitelem hudby.
Mezi domácími ženami se strhne „médeovský" boj o děti, rodinu i lásku, jíž je manžel rezignovaným rukojmím. Ženy na sebe líčí pasti, hrají vybíjenou s vlastními dětmi nebo licitují o manželově sexuálním režimu. Pečlivý pozorovatel tu může najít i odraz krize patriarchátu v poválečné a zničené zemi.
O 50 let později zasadil Im Sangsoo svůj remake do zcela jiné sociální reality, navíc se velmi výrazně posunul příběh. Starou verzi jsme mohli chápat jako vytrestání učitelovy hamižné ženy, která chtěla přes jejich chudobu bydlet ve velkém domě, vydělat hodně peněz a pořídila si služku.
Nová verze nás zavádí do rodiny současné společenské elity, která je westernizovaná, kultivovaná, zajištěná, ale uvnitř nešťastná. Frustraci odráží už manželčina poživačnost, s jakou by chtěla rodit další děti. Naopak manželova potlačená vášeň vyplouvá na povrch ve scénách melancholického degustování vína.
Morbidní rozkoš podřízenosti
Sama služebná je tentokrát mnohem více nevinná dívka, která se osudově ocitá v domě hrůzy. Přitom se nechává ovládnout kouzlem a perverzní mocí pána domu, jemuž slouží jako erotická hračka. Film totiž zkoumá nejen vztahy uvnitř patriarchální a hierarchizované společnosti, ale také masochistickou rozkoš z podřizování; a nakonec je to i metafora o moci a nevinnosti.
Snímek patří do tamní vlny několika posledních titulů zaštiťujících se emocionálními dramaty, která však posouvají hranici sexuálních tabu. Nicméně erotický potenciál této harlekýnky naruby se mění v morbidní válku nenávistivé manželky a tchýně, jejímiž oběťmi (či rukojmími) tentokrát nejsou samy děti. Nakonec i sebe-destruktivní pomsta se liší od originálu; už nenabízí ani rozřešení, jen mlčenlivý záběr zimní rodinné agónie.
Im Sangsooův příběh je přitom mnohem lépe promyšlený a uvěřitelný. Postavy mnohoznačné a strašidelné jako ze Strindbergova dramatu: všechny ovládají vášně, zatímco v očích cítíte chladnou smrt.
V neposlední řadě to lze dešifrovat jako zprávu o nové elitě v Koreji: tvrdé, nemilosrdné, ženoucí se za bohatstvím a Západem. Nádherným protikladem je postava starší služebné; donáší paní domu, ale zároveň se stydí, pije a marně udržuje domácí řád, který se rozpadá pod rukama.
Berlusconi v malém sále
Jedinou novinářskou a jednu veřejnou projekci věnovali v Cannes nesoutěžnímu filmu Sabiny Guzzanti Draquila, Itálie se chvěje. Že by zafungovaly protesty italské vlády? Každopádně tlačenice novinářů před vchodem do sálu nakonec byla větší než síla očekávaného a kontroverzního pokusu o ženského Michaela Moora.
Autorka si bere na mušku opatření státní moci v oblasti L´Aquily postižené loňského dubna zemětřesením, které premiér a "upír" Berlusconi slíbil do roka nové domy - a v nich oslavu svých narozenin. Ovšem místo toho vznikly ubytovací tábory.
Guzzanti se od této kauzy odráží k analýze mafiánského systému, který pod vlajkou mimořádných státních opatření financuje načerno mistrovství světa v plavání, ale i Berlusconiho milenky. Film zároveň prokládá různými komickými vložkami, komiksy, investigativními rozhovory.
Je to samozřejmě šokující, obviňující a bez kompromisů. Nicméně na závěr je z toho příliš monotematická politická konference, z níž řada diváků v průběhu projekce skutečně odcházela.
Skutečně "záživná" ale byla "povinná" tisková konference s porotou a jejím šéfem Timem Burtonem, který na ní řekl jedinou zajímavou větu - a to ještě ne ze své hlavy. Totiž že "v technologii 3D nespatřuje spasitelství budoucnosti filmu, ale obyčejný vyjadřovací prostředek jako barva či zvuk".
Rozchod po rumunsku
Festival je však místem, kde se "distribuují" také mnohem upřímnější svědectví. Dávku šedivého realismu ze současné proměňující se Číny vnesl soutěžní film Chongqing Blues. Z Cannes už známý režisér Wang Siao-šuaj sleduje opožděný návrat otce - námořního kapitána do míst, kde bez něj obtížně vyrůstal jeho syn, nedávno zastřelený při zoufalém přepadení obchoďáku. Film se pokouší o odvážný pohled na současnou mladou generaci, odkojenou pivem ze západních klubů a videohrami.
Méně byl nicméně rodinnou melodramatičností infikován rumunský film V úterý po Vánocích od Radu Munteana ze sekce Certain Regard. Ve filmu Boogie známém i u nás režisér líčil noční jízdu manžela, jehož žena dohání svými citovými nájezdy k šílenství. Tentokrát se posouváme v rodinné anamnéze do dalšího stádia.
Sledujeme tři předvánoční dny očekávaného konce jednoho banálního manželství, v němž se manžel odhodlá přiznat milenku a odejít. Upřené pohledy kamery a minimalistická inscenace rentgenují autentickou atmosféru napohled úspěšné rodiny v okamžiku, kdy vychází pravda najevo.
Padají iluze a začíná boj o to, kdo je vlastně vinen. Nicméně diváka napadne, že ty nejlepší plody rumunské nové vlny měly přece jenom něco víc než manželskou sentimentální kanastu a příběh mužského váhání, jaký život si zvolit.
